Pedagogové na FAMU nás nic naučit nemohli. Díky jejich angažovanosti jsme ale získali nezaslouženou svobodu, říká Vladimír Merta

Bylo tu k vidění několik jeho studentských filmů včetně absolventské Smrti krásných srnců. Jejímu natáčení předcházely důkladné přípravy. Pečlivě tehdy hledal filmový jazyk odpovídající Pavlovu vypravěčskému stylu, promyšleně střídal černobílé a barevné sekvence, a obrovský kus práce na filmu odvedli i kameraman Jan Hlína a skladatel Štěpán Rak. „Štěpán vlastně – především v dramatických pasážích – odvyprávěl ten film místo mě,“ usmívá se uznale Vladimír Merta. 

Úžasnou atmosféru (docílenou těkavou kamerou, kombinací rozdílných objektivů, časosběrným natáčením a expresivními výpověďmi Pražanů) má i snímek nazvaný Rakovina. Zachycuje situaci v pražské dopravě a na (tehdy ještě mladé) dálnici. „Ten film zveličuje těžkosti, které dnes bereme jako úplně normální: zacpanou Prahu a zacpané dálnice. S určitým futuristickým předstihem jsem zobrazil problém, který tehdy vlastně neexistoval. Oproti dnešku byla situace pohádková. Dnes se na Rakovinu koukám s hrůzou. Jednak se zadostiučiněním, že jsem tu dobu vůbec nějak přežil, druhak se ale obávám, jak tentýž problém bude pojmenován a řešen v potenciálně dalších Rakovinách 2, 3… Ten problém se dá točit donekonečna,“ uvažuje Merta. 

Vladimír Merta|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Generace odkojená novou českou vlnou

Na FAMU počátkem takzvané normalizace po nuceném odchodu vynikajících filmařů i pedagogů učili kovaní komunisté jako Jaroslav Balík, Antonín Kachlík a Otakar Vávra, který zázračně proplouval všemi režimy. „Osobně jsem ale žádný stranický dohled necítil, i když, pokud to můžu dneska prozradit, jsme na naše pedagogy pohlíželi s mírným despektem. Současně jsme už byli generace odkojená novou českou vlnou, a tak jsme měli úplně jiné požadavky na scénáře, filmovou estetiku, na způsob snímání. Věděli jsme, že tihle staří klasikové, nás teoreticky nic naučit nemůžou. Naštěstí naši pedagogové v té době točili jako blázni různé angažované filmy, a na FAMU prakticky nechodili. Jako studenti jsme tím získali určitou nezaslouženou svobodu,“ přibližuje Vladimír Merta poměry na pražské FAMU v první polovině 70. let minulého století. 

V 80. letech se pak našel v animovaném filmu. „Petra Skoumala přestalo bavit psát filmovou hudbu, tak mi nabídl, abych ho nahradil. A pak se o mě rozšířila několikerá pomluva: jednak že jsem levný, druhak že mám vždycky čas, a třeťak že moje hudba, i když je zdánlivě mimo mísu nebo mimo očekávatelnost, vždycky zázračně sedne na stylizované pohyby filmových postaviček. V animovaném filmu totiž hodně záleží na tom, aby hudba dala zapomenout na určitou strojovitost jejich pohybů,“ vysvětluje. Připomíná přitom i odvahu přátel, kteří ho v dobách, kdy jako písničkář nesměl veřejně vystupovat, u filmu prosadili. Mimochodem – zákaz koncertovat přišel poté, co (prý mimo dramaturgický plán) zazpíval na Portě v lochotínském amfiteátru pro třicet tisíc lidí Prahu Magickou. „Jeden ze svazáků udal sám sebe, a ohlásil mě,“ vzpomíná s hořkým úsměvem Vladimír Merta. Ve vltavské Mozaice pak přidal spoustu dalších podrobností především ke své dráze filmového režiséra a komponisty.