Zemřel Theodor Pištěk, držitel Oscara za Amadea a mistr fotorealismu
Ve věku 93 let zemřel Theodor Pištěk – jeden z nejvýraznějších českých výtvarníků, autor filmových kostýmů oceněný Oscarem, ale také malíř, jehož fotorealistické obrazy patří k vrcholům českého výtvarného umění. Život a tvorbu Theodora Pištěka si připomeneme prostřednictvím rozhovoru, který s ním v roce 2008 natočil Karel Oujezdský.
Čím jako kostýmní výtvarník i malíř vynikal, a jaký vlastně byl jako člověk? Na to jsme se ptali kurátora Jiřího Machalického.
Třiadevadesátiletý umělec zdědil mnoho talentů. Jeho otcem byl populární herec stejného jména, dědeček Pištěk byl zase hudebník a divadelník. Jeho matka Marie Ženíšková byla herečka a pradědeček z matčiny strany malíř František Ženíšek autor první opony Národního divadla.
Pištěk sám tvořil nejen fotorealistické obrazy, ale také filmové kostýmy, díky kterým se proslavil asi nejvíc. „Kostýmní mág“ oblékl herce ve filmech Marketa Lazarová, Údolí včel, Postřižiny, Pane, vy jste vdova!, Zabil jsem Einsteina, pánové! či Zítra vstanu a opařím se čajem.
Světovou proslulost si Pištěk vydobyl v polovině 80. let díky spolupráci s Milošem Formanem. Ta mu vynesla Oscara za Amadea (1984) a cenu César za Valmonta (1990), s Formanem natočil i film Lid versus Larry Flynt (1996). Později navrhl i řadu divadelních a muzikálových kostýmů (Dracula, Rusalka, Monte Cristo). Na Expo 1967 v Montrealu spolupracoval na výtvarném řešení výstavy Člověk a jeho svět. Po sametové revoluci Pištěk na objednávku kanceláře prezidenta Václava Havla navrhl nové uniformy Hradní stráže. Havel v roce 2000 vyznamenal Pištěka medailí Za zásluhy.
Má rovněž Českého lva za dlouholetý umělecký přínos. Za přínos světové kinematografii obdržel od karlovarského filmového festivalu Křišťálový glóbus.
Přepis rozhovoru
Jak byste stručně charakterizoval ten široký oblouk vaší tvorby od těch 50. let až k dnešku?
Samo sebou umění se vyvíjí současně s věkem. A jestliže má člověk to štěstí a dožije se vyššího věku, tak může potom bilancovat a dívat se zpátky na přechody, které jsou mezi určitými obdobími jeho tvorby. A já jsem rád, že když to vidím pohromadě, že to má svoji kontinuitu a že některý ty věci, když se nezdají příliš příbuzné na první pohled, tak dokazují tu myšlenku, která prochází celou tou mojí prací. Já strašlivě jsem přitahovaný tajemstvím. Já sám sobě předkládám věci, o kterých sám nevím, co se za nimi skrývá. Já miluju třeba horizonty, za kterými nevím, co se nachází, a maluju zabalené věci, protože sám se ptám, co je uvnitř.
Kdysi jste byl automobilovým závodníkem, dá-li se to tak říct, zajímaly vás stroje, motory. Jak vzpomínáte na to období?
No tak, motor je symbol dnešní doby. Epocha se lámala parním strojem, motorem a pokračuje to dál. Automobilové závody to bylo pro mě hobby. To nemělo nikdy větší význam, než prožitek, který dokonce jsem potom zužitkoval ve svý práci. Já tomu dávám docela důležitost tý době, kterou jsem strávil touto sportovní činností. Motory a technika. Pokrok to mi zajímá do dnes.
Jak se ta vaše volná tvorba snoubila nebo ovlivňovala s tou vaší částí práce, kterou jste věnoval filmu, zejména filmovému kostýmu?
Tak to probíhalo současně. Nemůžu říct současně, ale byly to různý období. Když jsem dělal film a nedostal jsem se do ateliéru půl roku a pak zase jsem se nedostal do světa kvůli tomu, že jsem byl v ateliéru. Chci říct, že i ten film pro mě byl velmi významnej, protože tam jsem se potkal s fenoménem prostoru. Osvětlování a hlavně té strojenosti. Tam ocitáte se úplně určitého prostoru, ale víte, že není reálný, že nad sebou vidíte provaziště a tak dále. To jsou věci, které mě vždycky poutaly.
Dostalo se to potom nějak i do vaší malby?
No přímo ne, ale přeneseně tím, že mě začal zajímat imaginární prostor.
