Pečujme o to, co máme. Jinak si to mrtví vezmou zpět, říká Denis Côté o filmu Antologie města duchů

Z filmu Antologie města duchů, režie Denis Côté
Z filmu Antologie města duchů, režie Denis Côté

Kanadský režisér Denis Côté překvapil diváky duchařským filmem Antologie města duchů, subtilním, ale zároveň politickým snímkem. Uvedl jeho světovou premiéru na Berlinale a českým divákům snímek osobně představí na 54. ročníku karlovarského filmového festivalu.

Denis Côté patří mezi nejvýraznější kanadské filmaře. Natočil filmy Les états nordiques (Drifting States), Curling nebo Vic+Flo viděly medvěda. Rozhovor o novince Antologie města duchů vznikl na Transylvánském filmovém festivalu v rumunské Kluži. Kompletní rozhovor si můžete poslechnout v audio podobě, část vám nabízíme i v textové podobě.

Režisér Denis Côté při natáčení filmu Antologie města duchů

Váš poslední film Antologie města duchů je adaptací knihy Repertoár města zmizelých (Repertoires des villes disparues). Můžete nám o předloze a adaptaci prozradit něco víc?

Autorku Laurence Olivierovou jsem varoval, že kniha bude sloužit čistě jako výchozí bod pro můj vlastní scénář. Jde o poetickou knížku, která nemá silnou narativní strukturu, jsou to vlastně jen takové fragmenty. Nejde podle ní věrně natočit film. Druhým inspiračním zdrojem byly neustálé dotazy, kdy konečně natočím slíbený horor. Tak jsem si řekl, že zkusím natočit aspoň žánrový film, když už ne horor. A třetí inspirací byla migrace. V Kanadě máme drobnou migrační vlnu, kdy k nám proudí lidé z USA v obavách před opatřeními prezidenta Trumpa. V Quebecu se tak momentálně nachází kolem 4000 ilegálních migrantů a někteří lidé v důsledku těchto událostí panikaří. Takže jsem chtěl natočit film o strachu z neznámého a fobii z jinakosti, taky o vzdorování a nechuti vůči změnám. Quebec jako velmi malý národ má tendenci se uzavírat do sebe a bát se vnějšího světa. Můj film tedy lze vnímat jako metaforu k situaci, v níž se Quebec momentálně nachází.  

Denis Côté: „Můj film je velká pizza”

02592984.jpeg

MFF Karlovy Vary 2013 promítl mj. nový film Denise Côtého Vic+Flo viděly medvěda.

Politické vyznění filmu mi na jednu stranu přišlo subtilní, ale zároveň i jasné a čitelné – čeho se vlastně bojíme a zda to náhodou nejsme my sami. Dá se říct, že Antologie města duchů je váš dosud nejvíc politický film?

Když dávám rozhovory, tak samozřejmě budu mluvit o své inspiraci a zabřednu do politických a společenských metafor. Ale samotný snímek pro řadu diváků funguje zkrátka jako zombie film. Hodně lidí mi říká – jasně, tohle je žánrový film – a tím to pro ně končí. Když mě necháte o Antologii mluvit, řeknu vám, co se skrývá pod povrchem. Pro mě jde o metaforu migrace, ale doufám, že na plátně není příliš explicitní…

Z filmu Antologie města duchů, režie Denis Côté

A taky je to film o zármutku, což jde ruku v ruce se stylem a 16mm materiálem, na který jste ho natočil…

Ve filmu je 10 postav, a pracovat s takovým množstvím hlavních figur je docela děsivé. Pro každou postavu musíte najít nějaké specifikum, takže ve filmu různí protagonisté jinak reagují na záhadné události, které se ve vesnici odehrávají. Máte tam rodinu, která truchlí; starostku, která musí lidi udržet pohromadě; mladý pár, který se snaží rozjet a udržet podnikání, a pak dva staříky, kteří představují komickou vsuvku. Celou tuhle skupinu jsme museli vybalancovat; a ano, hodně se tu mluví o smrti a zármutku. Takže jsem se zeptal svého kameramana, jak lze obrazem vyjádřit všechna tahle témata? Potřebovali jsme něco, co vzbudí dojem, že zachycené věci jsou křehké a co nevidět zmizí. Takže jsme chvíli žertovali, že budeme jako správní hipstři natáčet na VHS kamery, pak na super8 a nakonec jsme se zcela vážně rozhodli pro 16mm film. Tenhle zrnitý materiál jsme nijak nedočišťovali, nedělali barevné korekce a právě proto je pocit mizení tak silný. Jako divák byste měl mít strach, že se vám film před očima co nevidět rozloží. 

Asi bych s touhle otázkou nepřišel hned v únoru po premiéře na Berlinale, ale skoro v polovině roku a v kontextu festivalu v Cannes mě napadá, že se v posledních měsících objevila řada snímků, které spojuje motiv duchů a přízraků. Je to například film My režiséra Jordana Peela, zombie komedie Jima Jarmusche Mrtví neumírají nebo například film Atlantic, který měl taky premiéru v Cannes. Zdá se, že panuje nějaká „zeitgeistová“ poptávka po obrazu duchů, kteří mohou ztělesňovat jinakost nebo naopak odvrácenou stránku nás samých a stejně tak nastavovat zrcadlo dnešní společnosti…

Asi nejde o trend, jen je zřejmě dost přitažlivé používat nadpřirozeno a záhrobí jako metaforu pro živoucí realitu. Když se důkladně podíváte na můj film a i na ty ostatní jmenované tituly, tak nás všechny víc zajímá život než smrt a zkáza. Kdyby mě víc bavili zombies a jiné nestvůry, určitě bych vytvořil lepší kostýmy, bláznivé masky a dopřál bych monstrům víc pohybu. Koneckonců, zombies v mém filmu ztělesňují spíš nějakou ideu, jsou velmi statičtí, postávají, nic zvláštního nedělají, takže co jsou zač? V mém filmu našeptávají živým lidem: Koukni, když se nebudete starat o svoji paměť a o svoje území, tak si to všechno vezmeme zpátky. Je to film o životě, promlouvá k lidem a říká: Pojďme se spolu bavit a starat se o to, co máme, i když je to jen nějaká malá ošklivá vesnice. Protože když to neuděláme, mrtví se vrátí a vezmou si to zpátky. A tohle poselství je o nás a pro nás, pro živé bytosti, nemá to co dělat s mrtvými. Proto nejde o žánrový snímek v pravém slova smyslu, stejně jako v těch dalších případech. Tvůrce hororů naopak zajímá primárně smrt, jejich žijící postavy jsou velmi slabé, plné různých klišé – podle mně tady leží rozdíl mezi mainstreamovým a uměleckým hororem. Líbí se mi termín zeitgeist, který jste použil…

Z filmu Antologie města duchů, režie Denis Côté

Zkrátka mi přišlo, že pár režisérů přišlo s tématy dobře navázanými na tyhle žánrové konvence. Jednou slouží jako metafora pro environmentální krizi, jindy jako vyjádření rasových a třídních bariér ve společnosti.

Po estetické stránce je zombie film tak bohatý! Dává vám tolik možností, jak oslovit diváka – pokud je trochu natvrdlý a stačí mu věci vnímat na první dobrou, tak si ho získáte. Stejně tak ale zaujmete i lidi, kteří se dovedou dívat pod povrch věcí a zajímá je, co se skrývá hlouběji, například přesahy k environmentálním otázkám nebo sociálním problémům. V Antologii města duchů takhle pracujeme s počasím. V části Kanady, kde bydlím, panuje strašlivé počasí, nehledě na roční období, a i díky tomu se nám podařilo vytvořit dojem země nikoho. Pořád fouká, sněží, a když k tomu přihodíte ty mrtvolné metafory, vyleze z toho taková příjemná směs.

Z filmu Antologie města duchů, režie Denis Côté

Pravidelně střídáte větší filmové projekty s menšími, dokumentárními nebo experimentálními snímky. Teď chystáte další film, bude se tedy schéma opakovat? Přijdete po rozsáhlejší produkci s něčím skromnějším, jinak postaveným?

Není to žádný systém ani princip, ale spíš potřeba a prostě se to tak vždycky přihodí. Natočím velký film, za 1 nebo 2 miliony dolarů, se štábem čítajícím zhruba 25 lidí, k tomu producenti, distributoři… Každý má pořád nějaké požadavky a otázky a je to zkrátka velký tlak. Jakmile tenhle blázinec skončí, nadšeně zavolám pár přátelům, vezmeme auto, lehkou kameru a jedeme natočit něco absolutně improvizovaného. A nedávno jsem si uvědomil, že takhle přeskakuji už nějakých 10 let. Zrovna jsme dokončili film, který se jmenuje Wilcox. Natočili jsme ho za sedm dní a sedm tisíc euro, které jsem do projektu investoval ze svého honoráře za Antologii města duchů. Jde o experimentální film s jediným hercem, který má nějakých 65 minut. Možná to není žádná velká věc, ale vždycky mi dodá tolik energie do další práce – tentokrát už na opravdovém scénáři s dialogy, s řádným castingem a velkým hereckým obsazením. Nabíjí mě to a jsem díky tomu docela produktivní, protože jsem natočil zhruba 12 filmů v průběhu 15 let. Většina režisérů funguje jinak. Natočí film za jeden milion dolarů, v dalších projektech navyšují rozpočty a vysněnou metou je pro ně Hollywood. Takové ambice já nemám a rád se vracím k natáčení drobných filmů s několika kamarády na videokameru. Nechci lidem říkat: dělejte to jako já, ale osobně se takhle cítím volný a jako filmař nebojácný.

Z filmu Antologie města duchů, režie Denis Côté
Spustit audio

Související