Pavla Horáková: Postřehy pražské chodkyně

Kvůli všemožnému vizuálnímu smogu a turistické infrastruktuře byl střed města navíc čím dál ošklivější.

Čtěte také

Pavla Horáková: Hřbitov v Podbřezí jako loď do věčnosti

Mnohé z toho se na jaře ze dne na den změnilo. Zmizeli lidé, ubylo obchodů s turistickou veteší. Někdy stačilo i to, že zůstaly zavřené. Jednobarevné dřevěné okenice zakryly výlohy plné křiklavého šuntu a ze dveří krámků nedunělo rychloobrátkové disko. Stalo se něco, čemu jsem už nevěřila. Vnitřní Praha byla zase krásná a vlídná. A já, která v Praze žiju od nemluvněcího věku, jsem začala objevovat místa, která mi do té doby unikala.

Na turistických stezkách z obou stran obložených artiklem nebo poutači se najednou vyloupla architektura. Vylidněné ulice zase mají perspektivu, je vidět dál než jen na zátylek člověka deroucího se vpřed těsně před vámi, objevují se neznámé průhledy a úhly.

V ulicích, kudy normálně chodívám co nejrychleji jako trestnou uličkou, s očima u země si hledám bezpečný koridor a snažím se vyhýbat štulcům turistů, pohledům loudilů nebo rukám kapsářů, najednou můžu svobodně zvednout hlavu a vidím víc než uliční parter. Objevuju zdobená průčelí s letopočty, jmény stavebníků, domovními znameními, ozdobnými balkonky, soškami svatých nebo názvy společností, které v domech sídlily.

Čtěte také

Pavla Horáková: Století Karla Otčenáška

Ke své hanbě jsem si až letos uprostřed Václavského náměstí, kudy obvykle probíhám a nekoukám napravo nalevo, poprvé všimla pamětní desky na místě, odkud byla v roce 1918 pražskému lidu oznámena kapitulace Rakouska-Uherska. Nebo v nedaleké Opletalově ulici, před nepřehledným přechodem, na který se obvykle z obou směrů řítí řidiči ještě rozkurážení z magistrály, jsem poprvé odlepila oči od vozovky a v úrovni druhého poschodí si všimla desky připomínající, že v tomto domě žil Karel Stanislav Sokol, vůdce pokrokového hnutí, který se od roku 1891 zasazoval za samostatnost českého státu.

Ve Strahovské zahradě bylo v dubnu nad ztichlým městem a pod pustým nebem takové ticho, že byly slyšet polední zvony z pěti kostelů najednou. Cestou dolů na Jánský vršek jsem konečně pochopila, proč se ulice spojující Strahov a Tržiště jmenuje Vlašská. Památek na italské usedlíky je v okolí habaděj, a dokonce tam sídlí i Italský kulturní institut. Kousek od něj visí na zdi dvora deska oznamující, že tam, na bývalém hřbitově u kostela svatého Jana v Oboře byl pochován geniální architekt Jan Blažej Santini Aichel. A hned vedle deska připomínající, že na témže hřbitově byl pohřben i malíř a rytec Aegidius Sadeler. Je možné, že jsem Šporkovou ulicí nikdy předtím nešla, přestože jsem si myslela, že Staré a Nové Město i Malou Stranu mám prochozené skrz naskrz?

Čtěte také

Pavla Horáková: Z Božího Daru na Onen Svět

Také si nevzpomínám, že bych si dřív všimla pamětní desky na rohu Karlova náměstí zaznamenávající pražský pobyt Christiana Dopplera. O pamětní desce věnované Bertě von Suttner rozené Kinski, nositelce Nobelovy ceny za mír, v paláci Golz-Kinských na Staroměstském náměstí jsem věděla, ale šla jsem někdy v posledních letech Petrskou ulicí, abych si všimla desky připomínající narození jiné pražské rodačky vyznamenané Nobelovou cenou, Gerty Cori rozené Radnitz?

Vypadá to, že letošní zimu budu mít šanci prochodit i další kouty Prahy, kudy se ubíraly dějiny a nechaly po sobě alespoň pamětní desky, které mě přimějí doslova i obrazně pozvednout zrak od špiček vlastních bot.