Pankáči bez číra

Jádro kapely vzniklo v roce 1973, kdy se chemik a příležitostný zpěvák a kytarista Hugh Cornwell spřátelil se studentem ekonomie a basovým kytaristou Jeanem-Jacquesem Burnellem. O rok později přišli další dva muzikanti - bubeník Jet Black a hráč na klávesové nástroje Dave Greenfield - a skupina začala využívat koncertních příležitostí v německých a anglických klubech. Debutová deska Rattus Norvegicus IV vyšla v roce 1977, mimořádně úspěšný byl však až následující singl Peachus a druhé album No More Heroes, patřící dnes mezi klasické desky anglické nové vlny. Jakkoli se punkové hudbě ražení Sex Pistols, Clash nebo Damned The Stranglers vzdalovali (zejména nezvykle "americky" znějícími klávesami), nabroušenost svých souputníků realizovali v praxi: vzrušenými skandálky při koncertech i v civilním životě. V roce 1980 byl Cornwell za držení drog dokonce ve vězení a krátce poté napadl novináře za negativní recenzi koncertu. Vše došlo tak daleko, že některé britské prodejny dokonce odmítaly alba skupiny distribuovat .

Celkové zklidnění, které přišlo v osmdesátých letech, skupina doprovodila (vedle řady mírně řečeno nepodařených alb) několika výjimečnými projekty. Jedním z nich bylo vydání desky La Folie, která pronikla až na čtvrté místo britské hitparády, dalším třeba album Dreamtime, směřující k chytrému a nevtíravému popu. U nás jsou The Stranglers známi také díky kompilaci Greatest Hits 1977-1990, která vyšla začátkem devadesátých let ještě na klasickém vinylu firmy Bonton. Poté v kapele došlo k personálním obměnám, z nichž nejpodstatnější byl odchod frontmana Cornwella na sólovou dráhu. Jak se The Stranglers daří dnes, zjistíte 19. ledna v žižkovském Paláci Akropolis.