Ivan umí veselé blues

12. květen 2010

Nálada s příchutí dobré melancholie, jakou slýcháme z písniček Ivana Hlase, voní i z jeho nedávno vydané knížky Za barevným sklem (Maťa). Na menším prostoru jsou v ní zdánlivě volně, ale přece promyšleně uspořádané zážitky z jeho dětských a raně dospělých let. Není to úplně přímočarý sled, přesmyčky v čase dodávají textu sympatickou literárnost. Periodicky se vracíme k záchytným bodům, zprvu do klukovského hnízda v rozsoše větví, pak abstraktněji k okolnostem zvláštní osmašedesátnické doby. A jistě jde čím dál víc o holky a rock’n’roll, aby taky ne.

Ivan Hlas umí vyprávět, záleží mu na věrohodnosti (třebas ne přísně obsahové – ostatně se svěřuje, že tu a tam je něco přimyšleno), nabízí čtenáři své kumpánství. Čteme zároveň dokument a legraci, u některých historek se smějeme na celé kolo, byť občas v mollovějších kadencích. A dělá-li smysl díla přece ještě něco obecnějšího, pak nahlédnout přes Barevné sklo znamená spravit si náhled i na vlastní svět. Nebo k tomu přijmout inspiraci. Uvědomit si, že ať to na povrch vypadalo kdovíjak, prožívali jsme v mládí situace, z nichž dosud těžíme – a navíc se jimi můžeme bavit, byť byly prekérní.


Poetika Ivana Hlase jako by se vždy vyznačovala trochou básnivé nedopovězenosti. Je-li kromě „dějového“ epilogu knížka opatřena předmluvou a autorskou poznámkou, může se to jevit jako nezvyklé dovysvětlování. Ale co, písničky nejsou próza. Jediná mrzutost je, že do tisku prošlo tolik chyb. Těmi zajisté nejsou nespisovné výrazy a hovorové tvary, které výborně fungují. Ale (ne)provedení korektur tak, že tolikrát narážíme na chybnou interpunkci, je k takovému textu neúcta, kterou si nezaslouží.


Barevnost skla Ivana Hlase je dána možná jen roky uplynulými od prožití obrázků, které skrze ně vidíme, po dobu, kdy je zaznamenal. Jinak je to pohled čirý, nezdobený, ale čistý. Podobně jako z Ivanova koncertování je stále cítit, jak ho těší, tak z jeho vyprávění vyrozumíváme, jak rád žije. Jako by nám vzkazoval: buďme vděčni své minulosti, a jestli si za ní stýskat, pak leda s úsměvem.

autor: Jan Mattuš
Spustit audio