Hoffmann v nejnovějším hávu

Hoffmannovy povídky

Je neštěstím autorů, když odejdou předčasně a zanechají své dílo v nedokončené skice nebo ve stavu poskytujícím prostor pro mnoho výkladů a úprav. Byl to i případ nekorunovaného operetního krále Jacquese Offenbacha, který zemřel půlrok před premiérou svého chef-d‘oeuvru – Hoffmannových povídek na libreto Julese Barbiera.

Pražské Národní divadlo se při novodobém uvedení (premiéra 6. března) této fantastické opery o pěti jednáních rozhodlo přistoupit ke kritické edici díla, kterou podle nedávno nalezených autorových skic vytvořili Michael Kaye a Jean-Christophe Keck. Představilo tak operu dosahující téměř wagnerovských rozměrů. Jako informace pro odborníky a znalce zpěvoherního žánru byl jistě tento počin přivítán s povděkem, otázkou je, jak na to zareagují běžní diváci. Marně by tu například hledali slavnou Dapertuttovu „diamantovou“ árii, která sem byla přičleněna při úpravách po skladatelově smrti.

0:00
/
0:00


Nicméně režijní koncepce Ondřeje Havelky dává zapomenout na všechny tyto rozpačité připomínky, které vyplývají ze zakořeněného stereotypu inscenační tradice. Někdy jsme též zvyklí na prohození jednotlivých dějství či epizod, kdy osudové milenky z Hoffmannova života přicházejí na scénu v jiném pořadí. Osobně jsem přivítal prodlouženou (rekonstruovanou) benátskou scénu s kurtizánou Giuliettou, která dává velký prostor pro dramatické vyznění příběhu. Havelka se scénografem Martinem Černým skvěle vyřešili takzvaný dvojí plán této hry, kdy skutečný Hoffmann přichází do své oblíbené hospůdky a hostům vypráví své povídky, které se na jevišti zhmotňují jako samostatné jednoaktovky. Vidíme jakousi obrovskou knihovnu či rekvizitárnu, která je umístěna na točně a při jejím obratu nenásilně vstupujeme do světa Hoffmannova vyprávění. Jsme přitom svědky mnoha jevištních efektů, které skvěle dotvářejí tento pohádkově fantaskní svět s určitou dávkou nadsázky a humoru.

Hoffmannovy povídky