Osudy Jiřího Dědečka. Rozhlasové vzpomínání českého písničkáře, básníka a překladatele

Jiří Dědeček začíná své vyprávění v Karlových Varech, kde se roku 1952 narodil velice mladým rodičům, kteří do stále ještě vysídleného města přišli takzvaně „na umístěnku“. O době časného dětství a obecné školy vypráví jako o divokém životě dětí ve městě, které bylo ponecháno svému osudu a často nebezpečným hrám.

Dalším významným dějištěm vyprávění je pražská čtvrť Podolí, základní škola počínajících šedesátých let a řeka Vltava, na níž trénuje veslařský klub, jehož se vypravěč stává členem a posléze reprezentantem. Do příběhu vstupuje zájem o český jazyk v podobě jak knižně spisovné, tak i ve formě slangů a sportovních metafor. Do toho času patří i počátky hraní na kytaru a vymýšlení písniček. Poměrně bezpečné a nevázané časy docházky na základní školu a do veslařského oddílu jsou přerušeny v srpnu 1968 invazí vojsk Varšavské smlouvy a nástupem na střední školu, která se stala dějištěm prvních setkání s režimní kolaborací, na kterou studenti odpovídali frapantním porušováním školní kázně a řádu. Je to i doba pevného přátelství s Břetislavem Friedrichem a Adamem Hoffmeisterem, kteří prostupují Osudy Jiřího Dědečka až do konce.

Jiří Dědeček|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Zásadní kapitolou ve vyprávění jsou léta spolutvorby s Janem Burianem; dvojice se stala jedním z narušitelských úkazů doby normalizace, nositelkou poezie, která dovedla ukázat odvrácené stránky života v navenek spokojené společnosti. Ta schopnost ostatně Jiřímu Dědečkovi vydržela i poté, co se dvojice rozešla, a trvá dodnes. Důležitou kapitolou v životě Jiřího Dědečka je jeho znalost francouzštiny a překlady z ní. Kromě „svého“ Georgese Brassense přeložil i básně a písně Jacquesa Brela a dalších francouzských autorů. Jazykové nadání ho přivedlo k profesi tlumočníka a s tím k nekonvenčním zkušenostem s provázením zahraničních hostů i na cestách do ciziny.

V závěrečných kapitolách svého vyprávění hovoří Jiří Dědeček o svém psaní pro děti, kterému se oddal po narození dvou dcer, o své ženě Tereze a v „nejoficiálnější“ kapitole i o letech, kdy byl předsedou Českého centra mezinárodního PEN klubu.