Osudy Oldřicha Jelínka. Rozhlasové vzpomínky českého malíře, grafika a karikaturisty

Napjatá předválečná společenská atmosféra na Slovensku přiměla v létě 1938 rodinu vrátit se z Košic do Čech, do vily v pražském Podolí, kde žili blízcí příbuzní Jelínkovy matky. Po návratu ze Slovenska byl Oldřich Jelínek přijat na reálné gymnázium, kde se jeho spolužákem stal Adolf Born. Oba byli posedlí kreslením, navíc měli stejné klukovské zájmy a stali se  z nich  nerozluční přátelé.

Já byl od útlého dětství odkojen mašinkami a auty, to je taková moje velká láska a já jsem to furt kreslil, takový ty auťáky a aeroplány, balóny a vzducholodě.

Známý/neznámý Oldřich Jelínek|foto:Český rozhlas

„Na gympl jsem se dostal za války spíš zázrakem. S blížící se frontou se výuka krátila. Nálety byly stále častější, což jsme samozřejmě vítali, protože místo do krytu jsme běželi hrát fotbal na vyšehradské šance. Maturoval jsem doslova s odřenýma ušima. Podobně na tom byl i Áda Bornů, se kterým jsem chodil od primy. Dokonce už tehdy jsme dohromady kreslili nějakej komiks a s karikaturou ministra dědka Nejedlého jsme vystupovali jako komické duo,“ vzpomíná v Osudech.

Oba se rozhodli pro studium na VŠUP. Oldřich Jelínek udělal talentové zkoušky hned napoprvé, Adolf Born tam přišel oklikou přes pedagogickou fakultu. V roce 1949 začal Jelínek studovat na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Františka Tichého. Ten však musel z politických důvodů školu opustit a Jelínek po prvním ročníku také. Svazácká organizace mu „doporučila nápravný pobyt“ v dělnickém prostředí. Po návratu zpět se v druhém ročníku ateliéru Užité grafiky a malby opět setkal s Adolfem Bornem. Po absolutoriu (1955) pracoval Oldřich Jelínek jako svobodný umělec, ilustroval knihy pro mládež i pro dospělé, kreslil vtipy a komiksy do časopisů a novin.

Ilustrace jsem si v určitou chvíli mohl vybírat a tiskli mi je snad ve všech periodikách, které tu existovaly: Světová literatura, Plamen, tam vycházely nádherný povídky, ty ilustrovat byla vysloveně radost. Dělal jsem pro časopisy 100+1, Květy, Vlastu, Dikobraz, pro kdeco.

Komunistický režim Jelínkovi nebyl nakloněn. Jeho karikatury a kreslené vtipy byly kritické k socialistickému zřízení. Normalizační tlak sílil a Jelínek se mu nechtěl podrobovat. V roce 1981 emigroval do tehdejšího západního Německa, kde v Mnichově zakotvil. Bylo to nesnadné rozhodnutí, ale silně ho motivovala touha být skutečně „svobodným umělcem“. Za opuštění republiky byl v Československu ve své nepřítomnosti odsouzen k nepodmíněnému dvouletému trestu odnětí svobody a propadnutí veškerého majetku ve prospěch státu. V Německu se musel Oldřich Jelínek přizpůsobit potřebám trhu, pronikl i do reklamy, dlouhodobě pracoval pro časopisy a věnoval se volné tvorbě. V Mnichově se úspěšně etabloval, měl tam své profesionální pohodlí, touha vrátit se domů však byla velká, ale skutečnost neúprosná.

Výtvarník Oldřich Jelínek|foto:Tomáš Blažek, MAFRA / Profimedia

Po čtyřiceti letech strávených v Německu návrat do Čech nebyl lehký. Nakonec se pomocí partnerky, své třetí ženy Milici Pechánkové, do Prahy přestěhoval. „Jsem vděčen osudu, že celej život jsem dělal něco, co jsem měl rád. Můj koníček se mi stal povoláním a to je k nezaplacení dar, který máte. Po letech člověk bilancuje ten svůj život, co po vás zůstane. To jsou takový úvahy. Nějaká stopa, aby byla hezká a nevadila lidem. Není moje povaha škodit lidem. Mám takové motto, aby se nikdo po mé smrti nesmál. To je čínské přísloví,“ svěřil se v Osudech.