SERIÁL

Osudy Evy Kolárové

Eva Kolárová (2019)
0:00
/
0:00

Třináct let v divadelním angažmá a téměř tři desetiletí na katedře divadelní vědy na Filozofické fakultě UK v Praze. Poslechněte si rozhlasové vzpomínání teatroložky, která divadlu a studentům zasvětila celý život a před nedávnem oslavila devadesáté narozeniny.

V červnu letošního roku oslavila devadesáté narozeniny. Gratulantů bylo mnoho, ať už z řad bývalých studentů katedry divadelní a filmové vědy, kolegů či přátel, a samozřejmě také velké rodiny. S humorem sobě vlastním to okomentovala slovy: „Přežila jsem to.“  

Divadelní historička Eva Kolárová začíná vyprávění vzpomínkou na svou babičku, která byla tím, kdo ji do značné míry utvářel a s kým se její příběh vrací až do dob prusko-rakouské války v roce 1866.

Od mala hrozně ráda zpívala. Lásku ke zpěvu v ní vzbudila právě milovaná babička a určitě ji také podědila po svém tatínkovi, který byl během studií na vršovické reálce členem pražského Hlaholu a až do své smrti působil jako starosta táborského Hlaholu. Na tatínka vzpomíná také jako na vášnivého amatérského divadelníka, nesmírně společenského a oblíbeného člověka, a také na člověka, který za války upadl do zajetí a stal se ruským legionářem.

Eva Kolárová jako Tatiana, Evžen Oněgin, 1957, Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích

Zpívání se věnovala i na gymnáziu v operním studiu u Vlasty Kratochvílové a plánovala studium zpěvu na vysoké škole. Jenže pak přišly problémy s hlasivkami a foniatr jí doporučil, aby vystudovala něco jiného. Vybrala si kombinaci češtiny s hudební vědou, tu jí ale nakonec děkanát nepovolil. A protože na češtině lpěla, i díky výbornému táborskému gymnaziálnímu profesoru Sekyrovi, s jehož znalostmi z literatury pohodlně vystačila po celé vysokoškolské studium, zvolila si jako druhý obor divadelní vědu. Ve svém vyprávění vzpomíná na profesory Jana Mukařovského, Václava Černého, Jana Kopeckého, který se později stal jejím šéfem na katedře divadelní vědy, Františka Götze nebo třeba na setkání s Jindřichem Honzlem.

Na vysoké škole se také seznámila se svým budoucím mužem Jaroslavem Kolárem, později literárním historikem, který se specializoval na starou českou literaturu.

Po ukončení studia v roce 1952 pomáhala vytvořit stálou literární expozici v Památníku národního písemnictví a období do roku 1953, po které v památníku pracovala, považuje za svou druhou univerzitu.

Od roku 1953 se vrátila ke zpívání a celých 13 let si vyzkoušela a poznávala divadelní provoz v divadelním angažmá jako členka sboru Armádní opery, zpěvohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a Uměleckého souboru Ministerstva vnitra. Zpívala Aničku v Čarostřelci, Mařenku v Prodané nevěstě, velmi ráda měla Taťánu v Evženu Oněginovi, vyzkoušela si operetní role i kabaretní vystupování.

Od divadelní praxe se k divadelní teorii vrátila v roce 1966, kdy se stala tajemnicí a odbornou pracovnicí na katedře divadelní vědy na Univerzitě Karlově, kde zůstala až do odchodu do důchodu v roce 1992. Její postavení na katedře bylo výjimečné, nejenže se velmi sblížila se studenty, ale s Janem Kopeckým se účastnila všech jednání, přijímacích řízení apod.

Téměř tři desetiletí se věnovala hlavně studentům a odborné práci – jejím tématem byla opera Národního divadla od počátku až do doby působení Otakara Ostrčila, je autorkou řady slovníkových hesel, zabývala se dějinami Armádní opery, přispívala do sborníku Theatralia. Je spoluautorkou publikace Sto let Národního divadla a v roce 1983 se také podílela na rozsáhlé výstavě Národní divadlo 1883–1983 v Národním muzeu.

Připravila: Lucie Malušková
Natočeno v roce 2019.

Spustit audio