Ondřej Vaculík: Technika překonává čas a prostor?

Vlak na trase mezi Babicemi a Bílovicemi nad Svitavou
Vlak na trase mezi Babicemi a Bílovicemi nad Svitavou

Můžeme se nyní radovat, že člověk 21. století dobrovolně přesedá z aut znovu do vlaků; nikoli tak z ekologického přesvědčení, ale kvůli ucpaným dálnicím a silnicím, zvláště v okolí velkých měst.

Znám situaci na železniční trati Plzeň – Praha, kritický je úsek z Berouna do Prahy. Dříve stačilo cestovat do velkého města s půlhodinovým předstihem – s dvacetiminutovým zpožděním člověk raději počítá vždycky –, dneska často nestačí ani předstih hodinový. Jakýkoliv technický zádrhel vychýlí grafikon na celý den a jedno zpoždění vyvolává druhé.

Ondřej Vaculík: Tříkrálové koledování v časech politické korektnosti

Tři králové

Tři králové se dostavili také na náš úřad. Nepřišli přímo na Tři krále, jak dříve výhradně chodívali, ale až 9. ledna na Vladana.

České dráhy to někdy řeší tak, že nedojedou s vlakem až na Hlavní nádraží, ale skončí už na Smíchově; na druhé straně souprava nedojede do Berouna, ale skončí v Karlštejně, kde znovu při jízdě do Prahy chytí svůj jízdní řád.

Pro nás cestující jsou to komplikace veliké, my ale ani nenadáváme, protože jednak chápeme, že České dráhy dělají, co mohou, snaží se, a jednak vidíme ten stav na silnicích, kdy ani automobilistovi často nestačí při jízdě do velkého města hodinový předstih. Kdy dojedeme, neví nikdo z nás.

Na přelomu století mohli jsme my, příznivci železnice, čísti před Prahou povzbudivý slogan „auta stojí, vlaky jedou“. Dneska přes všechnu modernizaci dopravních systémů, železničních i silničních, přes snahy dopravních odborníků, přes stálé technické zdokonalování motorových vozidel, dospíváme ke sloganu „auta stojí, vlaky taky“.

Ondřej Vaculík: Zásada štenýřového lešení

Větrný mlýn v Nových Dvorech u Bílovce obklopuje lešení

Na zednickém učilišti jsme se učili také o štenýřovém lešení: „Chlapci, musíte se nejprve domluvit s hajným.

Onehdy jsem v televizi postřehl mimochodný výrok nějakého dopravního činovníka, který na otázku, kdy tedy bude dokončena rekonstrukce D1, jakési datum sice vyslovil, ale také dodal, že pak se začne znovu. Ano, už se nedočkáme toho, že by na silnicích i na železnici bylo něco definitivně hotovo, dokončeno, to už nebude nikdy. Výluky budou pořád.

Zvláště na železnici i přes všechny moderní systémy řízení dopravy, ba navzdory stále se zvyšujícím dopravním rychlostem, musíme počítat s tím, že úměrně se zvyšují také hrozby stále vyšších zpoždění. Riziko zpoždění nesnižuje vyšší rychlost, ale naopak pomalejší způsob života.

Můj vzácný přítel byl za protektorátu totálně nasazen jako topič rychlíkové parní lokomotivy. Při jízdě z Prahy do Olomouce musel naházet do topeniště snad deset tun uhlí. Vlak se řítil více než stokilometrovou rychlostí a strojvedoucí na něj neustále křičel: Nemám páru, nemám páru! – Nemám páru! Desetiminutové zpoždění bez zjevného důvodu bylo pokládáno za sabotáž.

Tehdy dopravní kázeň záležela hlavně na „lidském faktoru“. Dneska se cosi nenápadně pokazí v jakémsi počítači třeba u vršovického hlavního dispečera a celá Praha půl dne stojí. Náš čas technika nepřekonává, pouze prostor.