Ondřej Vaculík: Zásada štenýřového lešení

Ten vám v lese vyznačí patřičný počet smrkových souší, příhodné tyčoviny na štenýře, čili stojiny; ty si musíte na stavbě nejprve spočítat. Ráno si vezmete pilku a sekyrku a vydáte se do lesa, mistr vás tam pošle.“ 

Ondřej Vaculík: Klavichord

Klavichord je strunný klávesový nástroj, o němž jsem věděl pouze to, že je předchůdcem klavíru a cembala, kterému se i poněkud podobá.

Nevěřili jsme svému sluchu: My nechodili do učiliště v dobách K. V. Raise, nebo když Karel Matěj Čapek – Chod psal svého Kašpara Léna mstitele; za nás už se stavělo v Praze metro, Nuselský most nebo obchodní dům Kotva od architektů Machoninových s unikátní konstrukcí tzv. hřibových stropů. Podle architekta Zdeňka Lukeše je to stavba s rysy japonské architektury metabolismu. Štenýřové lešení se stavělo leda kolem chalup na venkově.

A Setnička nás posílá s pilkou a sekyrkou do lesa, ačkoli musí vědět, že štenýřové lešení asi nikdy stavět nebudeme a s pilkou a sekyrkou se do lesa, například na sídlišti v Praze – Malešicích, nikdy nevydáme; taková hloupost.

Po téměř půl století mi došlo, že to není taková hloupost, ale filosofické pojetí významu díla; návod na praktický způsob odstupu od obecně sdílené řekněme „životní fabriky“, jejíž režim nás nemilosrdně žene vpřed v zájmu efektivizace všeho, co konáme. Příliš krátké spojení mezi zadáním a výsledkem, tedy hotovým dílem, nám nedává příležitost k úvaze nad smyslem toho díla a vynaloženého úsilí.

Ranní úvaha Ondřeje Vaculíka: Erena v hlavní roli

Na vánočním stromečku někteří lidé nemívali na špici hvězdu betlémskou, ale červenou pěticípou.

Způsobem naší obživy je množství vyrobeného i prodaného, množství slov a popsaného papíru, nikoli ale prožitek z času, který nám „režim množství“ spotřebovává. Upínáme se k výsledku díla jako smyslu našeho života a opomíjíme fakt, že větší hodnotu může mít „dobírání se“ díla, ta cesta k němu, než pak dílo samé. Které se beztak opotřebovává a stárne rychleji, než vzniká.

Zásada štenýřového lešení tkví v tom, že máme-li třeba obnovit fasádu na domě, vydáme se nejprve za hajným, a pak s pilkou a sekyrkou do lesa. Cestou možná porostou borůvky, maliny, ostružiny nebo i brusinky, a my ale bloumáte lesem za účelem zhotovení štenýřů za účelem obnovy fasády. A nikdo nám nemůže vytknout, že bychom na zadaném díle nepracovali! Takové pojetí díla se stává i podstatou života samého a jeho hlavním přínosem je ten proces, který je náš a námi prožívaný, protože samo dílo, jakmile je hotové, rychle nás opouští, fasáda prýská. 

A když nyní cítíme, že nás nějak opouští, rozplývá se naše společné „polistopadové“ dílo, a zvažujeme, kde se stala chyba, tak podle mého vážná chyba se ani nestala, pouze nám unikla zásada štenýřového lešení.