Obrana Libeňského mostu

Je to nejkratší pražský most přes Vltavu a ženy ho hodnotí jako nejkrásnější. Na mužsky pevně rozkročených dvou pilířích secesně lehce a žensky se klenou tři žebrovité ocelové oblouky, zdobené řadou světel jako perlovým náhrdelníkem. Sochy géniů na vysokých pylonech a orientální motivy vtepané do oceli činí most tak líbezným, že ženy, zmámené jeho krásou po něm chodí sem a tam, jako by zapomněly, kam původně šly a co chtěly.

Oproti tomu Hlávkův most, ačkoli je jen o trochu mladší, už představuje stěžejní stavbu architektonické moderny. Jeho tvůrci byli architekt Pavel Janák, který holdoval kubismu, a inženýr František Mencl. Celobetonovému mostu Janák dokázal vtisknout dekorativní formu a jemnější architektonické členění: elegantní mostní oblouky rámuje vlnovka, úpatí nad oblouky dekorují reliéfy i medailony s portréty významných osobností Prahy, například mecenáše Hlávky.

Střídmá secesní zdobnost nese znaky národního dekorativismu – posilujícího vlastenectví. Tomuto mostu se chodci – zvláště pak dámy – vyhýbají, protože jeho prostředí ohaví zběsilý ruch magistrály. Kdysi tu rád chodíval sám mecenáš Hlávka, a že tu chodil často – víme proč – jednou také zahlédl ve Vltavě topícího se muže. Podle svědectví básníka Ivana Wernische Hlávka neváhal ani okamžik a hned za nešťastníkem vhodil větší množství bankovek.

Třetí, libeňský most je nejúžasnější. Jeho tvůrcem je opět Janák s Menclem, a v roce 1928, kdy byl dohotoven, to byl nejdelší most v Praze. Spojuje Holešovice s Libní, a ačkoli oficiálně představuje konstruktivismus s výraznými znaky a prvky pozdního kubismu, jeho výraz je brutální.

Však také president Masaryk, když při výročí republiky 29. října 1928 slavnostně stříhal pásku, měl po prvním dojmu chuť nechat most zase rozebrat. Teprve když se lépe podíval, naznal, že Janák tu své dílo geniálně oprostil od lahodící zdobnosti, aby jeho robustní kubismus souzněl s povahou celého vltavského řečiště, jako kontrapunkt k libeňské skále; jako hranaté opozitum ke kouli libeňského plynojemu, jako zdůraznění industriální proměny periferie monumentální stavbou a tak dále.

Masaryk se ale nechtěl pouštět do složitých úvah, proto žižlaje tupými nůžkami pásku řekl jen: „Vám, pane Janáku, děkuji za to, že jste most dvěma chodníky šíře dva krát tři sta dvacet pět centimetrů ráčil opatřiti.“

Masaryk věděl, co říká, protože sotvaže dostříhal, den co den se z Holešovic valily po pravém mostním chodníku zachmuřené davy dělníků do Rustonky, do Kolbenky, do Balabenky, ba i do Fišpanky. Často hrozívali pěstmi směrem k Hradu dožadujíce se zvýšení minimální mzdy.

Po levém chodníku naopak spěchali usměvaví dělníci do továrny pana Křižíka, sice pořád stejnosměrného, ale jinak štědrého Františka. Po libeňském mostě chodívám nejraději a nechce se mi uvěřit, že by ho pražský magistrát mohl nechat zbourat.