O utrácení

Abych to vysvětlil. Za totáče jsme měli přesně definovaného nepřítele. V podstatě se definoval sám, takže to bylo jednoduché. Dobro a zlo si přehledně rozdělily úlohy, nemělo smysl o něčem sáhodlouze diskutovat. Život byl ale těžký, protože na všem ležely bolševikovy pazoury, nic se nedalo kloudně dělat a člověk trávil spoustu času sháněním věcí ve frontách. Co nebylo dovoleno, bylo zakázáno. A takové pakárny, jako povinná vojna, byly rovnou přikázané.

Dneska je život lehký například v tom, že když se rozhodnete zajet si do Vídně, Záhřebu, Mnichova nebo Paříže, tak prostě sednete do auta a tradá. O tom se nám kdysi ani nesnilo. Nebo nakupování. Chcete banány? Tak nemusíte čekat na Vánoce, abyste je vystáli ve frontě. Chcete mandarinky? Koupíte je v nejbližším obchodě. Chcete román od Kundery? Koupíte román od Kundery. Chcete album Pink Floyd? Koupíte album Pink Floyd.

Tohle jsme kdysi slýchali o životě na Západě a jevilo se nám to jako rajský sen. Ačkoli, jak jsme záhy zjistili, součástí toho snu je žehrání na nepoměr mezi pultem a peněženkou. Možností je mnoho, peněz málo. To jsme ovšem slýchali od našich západních přátel odjakživa.

Horší to ale dneska máme s rozpoznáním dobrého a zlého. Jasně definovaný nepřítel už tady není. Bolševik se zdekoval, rozpliznul se, monstrum se rozpadlo na součástky. Zlo ztratilo území, ale nepřestalo kvůli té patálii existovat. Převtělilo se do bezpočtu aktivit, stalo se rozeným demokratem, který odjakživa bojoval za svobodu a za bolševika neskonale trpěl. Identifikovat současné a budoucí nebezpečí je tím pádem složité, protože každý má právo dělat věci podle sebe. Co není zakázáno, to je dovoleno.

Srovnání současnosti s totáčem má ale ještě subjektivní stránku. A sice, pamatuju si, jak jsme po pádu železné opony vyrazili do Rakouska, tam jsme se svobodně procházeli a užívali si nově nabytého pocitu. Moje žena Hanka mě poslala do drogérie, ať koupím šampón. Řekla, kolik můžu utratit. Úloha jednoduchá, rozpočet jasný.

Netušil jsem ale, jaký stres mě čeká. Celý život jsem byl zvyklý na standardní nabídku o dvou položkách: březový a perleťový. Ve Vídni vejdu do krámu a přede mnou je celá stěna nejrůznějších šampónů. Zírám na to množství, až ke mně přikráčí sympatická asistentka a povídá: „Bitte, můžu vám s něčím pomoct?“ Lámanou němčinou koktám, že to nějak zvládnu, a radši se poroučím pryč.

„Zlatý komunistický krámy,“ povídám potom ženě, neutratil jsem ani šilink. O šampon se musela postarat ona a já pochopil, že život ve svobodě pro mě bude vlastně docela složitý. Onen velký a dobře definovaný nepřítel mi ale ani v té záplavě šampónů vůbec nechyběl.