O prvním autu

Taky bych si dovolil tvrdit, že mluva je čilá, hlavně pokud máte vztah k tradici. Ostatně, naši dědové ještě běžně jezdili na koni, kde je verbální komunikace nutná. Opustit sedlo a posadit se do sedadla zas není taková změna, aby z ní člověk oněměl.

Narodil jsem se nedlouho poté, co pan Adolf Branald napsal knížku Dědeček automobil. Její příběhy pojednávaly o zdejším počátku onoho zázraku, pro který se stala symbolem řídítka motorek a volanty aut. Pojednávaly o tom, jak se důmyslné stroje rodily v továrně Laurin & Klement, a jak se v naší zemi objevili první závodníci.

Pamatuju událost, kdy na naší ulici ve Vysokém Mýtě točil jakýsi pán klikou u přední kapoty své aerovky. Tak se tehdy automobil startoval. A já si říkal, že až budu velký, chci taky takhle točit klikou. Pak nastoupily modely, které se startovaly knoflíkem na palubní desce. Až po letech se začaly objevovat klíčky a zámky na volant a alarmy a imobilizéry.

Moje první auto byla Škoda 100. Barva bílá, rok výroby 1968. Když jsem do něj poprvé usedl, mělo za sebou už docela bouřlivý život. Tak asi nebylo divu, že hned úvodní kopeček se mu stal osudným. Praskl chladič, obklopilo nás mračno páry, premiérová jízda skončila. Byl to úvod k našemu pestrému soužití.

Postupem času se stále výrazněji projevovala jeho duše a nevyzpytatelné povahové vlastnosti. Ten auťák se uměl urazit. Ale měl taky smysl pro poezii. Na sklonku aktivního života se mu neotvíraly pravé přední dveře, interiér byl plný klíčů, kleští a šroubováků. Bezmála pojízdná dílna. Přední kapota se otvírala s pomocí rukavice, zadní pouze rafinovaným využitím nástrojů.

Rozdělovač byl na cimpr campr, prskolet nevěděl, jestli má jet radši dopředu nebo dozadu. Směr vpřed ovšem většinou převládal. Jedno období začínala každá jízda pumpováním pneumatik, a poté střídavým roztlačováním a zahříváním motoru. Rána byla obzvlášť těžká, prskolet hlavně v zimě trucoval, že nemá vytápěnou garáž místo skromného parkování pod okny paneláku.

Byl to v zásadě teplomilný tvor. Jak udeřil první mrazík, začal blbnout jako zapomenutá vlaštovka. Dal jsem ho do servisu a on po zaplacení tučné sumy před očima zděšených mechaniků obskákal budovu a vrátil se zpátky. Zcela evidentní smysl pro humor.

A tak jsem vzpomínal na toho pána s klikou a se svým prskoletem jsem docela často promlouval. Jeho konec byl ale nečekaný. Půjčil jsem ho kamarádovi, a on se vrátil sám. Podává mi pět tisíc korun a povídá: já ho prodal, už to dál nešlo.

Tak jsem to vzal osudově. Bylo mi jen trochu líto, že jsem svému prvnímu autu neřekl: ahoj a šťastnou cestu.