O muzeu v Norsku

Obrazem je Výkřik od Edvarda Muncha. Podivná postavička, stojící u zábradlí, nad ní krvavá obloha, za ní modré moře. Každého hned upoutá výraz tváře. Postavička drží ruku v dlaních a křičí. Možná za sebe, možná za všechny lidi, možná za člověka jako takového. Autor ostatně napsal, že do ní vložil vlastní pocit náhlého strachu. A byl přesvědčen, že je to jeho nejsilnější obraz. Co ale vyhnalo cenu tak vysoko, je fakt, že Výkřik se stal součástí popkultury. Jedním ze symbolů našeho věku.

Bylo mi dáno vidět jednu jeho verzi naživo. Aby se na něj člověk podíval jinýma očima, měl by vyrazit na sever, do pohádkově krásné norské přírody, plné fjordů, ostrůvků, vysokých hor, čistých pramenů a chladného moře. Měl by zažít barvy, které jsou stejné, a přece tolik jiné než naše. Mluvit s lidmi, kteří jsou stejní, a přece tolik jiní než my.

Do muzea Edvarda Muncha mě s mojí ženou Hankou vzala Mari. Obcházeli jsme expozici, snažili jsme se ponořit do zvláštního světa tohoto malíře. Jedna věc nám byla ale od začátku divná. Neměli tam kloudné zabezpečení. Otázku jsme nastolili, ale Mari v tom neviděla nejmenší problém. Na naši obavu, že obrazy budou ukradeny, reagovala udiveným konstatováním, že krádež je přece špatnost.

Inu, jiný kraj, jiný mrav. Po čase jsme si přečetli zprávu, že Munchovo muzeum v Oslu bylo vykradeno a Výkřik zmizel. Zloději zanechali dokonce vzkaz: „Díky za mizerné zabezpečení“. My jsme se jen těžko bránili pocitu zadostiučinění, zatímco naši norští přátelé byli v šoku. Obrazy se naštěstí povedlo najít, zloději byli dopadeni a bezpečnostní systém Munchova muzea zažil docela výrazný (jak se říká hezky česky) upgrade.

V době, kdy byl obraz ukraden, začal jsem psát do knihy s prázdnými listy přebásnění Písně písní. Je to taky výkřik, ale úplně jiného druhu. Láska a strach mají k sobě blízko, i když jedno vyhání druhé. I Píseň písní byla kdysi součástí popkultury. Snad i proto mě přitahovala jako magnet. Ptal jsem se, proč pro mě její krása zůstala tak dlouho skrytá? Snažil jsem se do ní proniknout. Ochutnat její přitažlivost.

Po pár letech se kniha s prázdnými listy zaplnila. Přebásnění jsem vydal a ono začalo žít vlastním životem. Výkřik Edvarda Muncha jsem strčil do krabice s pocitem, že byl v mém pokoji soukromě naplněn jiným, nezvyklým obsahem. Stálo mi to za to. Byl to tak trochu můj vlastní Výkřik.