O modlitbách a mantrách

Má ji hodně mých kamarádů, až mě chytá podezření, jestli v tom ve větší nebo menší míře není každý. Někdy si lidé třeba neformálně povídají s blízkými, kteří zemřeli, nebo někam odjeli. Někdy mluví sami se sebou. Někdy se vztahují k bytostem nebo bytosti vyšší. A protože tohle vztahování je oblast duchovna, jsou na světě různá náboženství, jež mají společné přinejmenším právě to, že člověk odněkud někam promlouvá.

Kdekoliv se lidi objeví, tam po nich zůstanou znaky nějaké víry nebo náboženských projevů. Dokonce o revoluční mládeži se s humorem říkalo, že dokud se bude ve školách zkoušet, dotud budou v jejich zdech zaznívat vroucné modlitby. A taky se říká, že kdo nemůže v noci spát, buď počítá ovečky, nebo mluví s Pastýřem. Působí to skoro dojmem, jako by šlo o nějakou danost, jež po staletí provází lidský rod.

S tím by vlastně nebyl problém. Ať je každý takový, jaký je, nikoho to nebude bolet. Peripetie nastávají ve chvíli, kdy začnou nenechavci zkoumat, jaký efekt ony promluvy způsobují. Jestli mají takto vyslovená slova sama o sobě nějakou moc. Zda na úpěnlivou prosbu musí přijít odpověď. Dokdy se má adresát na žádost volajícího dostavit na určené místo.

Americký spisovatel William Inge napsal, že modlitba dává člověku příležitost setkat se s džentlmenem, kterého potkáváme pouze zřídka – ne se Stvořitelem, ale se sebou. Něco na tom bude, i když bych pro jistotu neškrtal ani Stvořitele. Neboť občas se stanou věci podivné, jakoby jeho přičiněním. Na každý pád je třeba poznamenat, že existuje i cosi jako karikatura promluv k nebesům. George Bernard Shaw ji vystihl sarkastickou větou o tom, že většina lidí se nemodlí, ale žebrá.

A když už jsme u těch citátů, ještě jeden do třetice. Autorem je Oswald Chambers, který napsal tohle: „Modlitba nemění věci kolem nás. Modlitba mění nás, a my pak měníme věci kolem nás“. Mimochodem, byl to zajímavý člověk, ten Oswald Chambers. Vynikající student umění, archeologie a teologie, zakladatel společnosti básníka Roberta Browninga, který posléze přednášel v Londýně. Když vypukla válka odešel jako vojenský kaplan do Egypta, kde v listopadu 1917 zemřel na slepé střevo, protože tři dny dával v nemocnici přednost raněným vojákům.

Jeho americká manželka pak uspořádala promluvy k vojákům a studentům do knihy s krátkou meditací na každý den v roce. Vydává se dodnes v obrovských nákladech a v různých verzích. Na oněch promluvách ve vlastním nitru a na oněch promluvách k nebesům nejspíš skutečně něco bude.