O lidech bez humoru

Babička mi přišla maličko zasmušilá. Chtěl jsem ji potěšit a podělit se s ní o svoji nadupanou rozjařenost. Nějaký ten sprostý vtip ale v úvahu nepřicházel. Těm ostatním jsme se s klukama dost vyhýbali. Přece mě jeden napadl! Určitě ho znáte. Je o bláznech, jak skáčou s věže. První do sudu s vodou, a nic se mu nestane. Druhý do kbelíku s vodou, a nic se mu nestane. Třetí se holedbá, že mu stačí mokrý hadr položený na dno kbelíku. Skočí a strašlivě se potluče. Když se vzpamatuje, začne se vztekat, zle se rozhlížet a ptát se, který darebák mu ten hadr vyždímal.

Pamatuju, že jsme se s klukama řechtali jako blázni. Kouknu na babičku. Ta se kaboní. Nakonec řekne: „Tak to vidíš!“ To je strašná věta. Zdrtí každého vypravěče vtipu, dychtivě očekávajícího reakci řechtací. „Tak to vidíš,“ zopakovala babička, „jakej ten svět je! Ubohý blázny doktoři nechaj, aby se mrzačili a zabíjeli, místo aby se pokoušeli je toho bláznění zbavit.“ Vzdychla a na moji námitku, že je to přece vtip, je to, babi, jen jako, mávla rukou a prohlásila, že „ty doktoři dobře zná a že je nejlepší se jim zdaleka vyhnout.“

Babička se doktorů z nemocnic děsila. Jediný doktor, jehož uznávala, byl doktor Galant. Místní praktik, známý sprosťák, ruský emigrant, který do Československa uprchl před Leninem, aby tu nakonec padl do Gottwaldovy a Zápotockého náruče. Jedním slovem reakcionář a přesvědčený antikomunista. Z babiččina pohledu ovšem. „Jendo,“ říkávala mému otci „ten Galant špatně dopadne. Soudružky z uličního výboru, a já se jim nedivím, s ním už ztrácejí trpělivost.“

Babička, dítě osiřelé v pěti letech, svěřené strýci, který si z ní na deset let nejprve udělal služku, aby ji v patnácti vystrčil za dveře, už je přece velká a může se o sebe starat sama, našla v komunistické straně oporu a ztracený život. Nikdo jí nevymluvil, že jen s její pomocí nalezne spravedlnost, jíž se jí celý život nedostávalo, nakonec pro celý svět.

„Junková, Junková!“ dobíral si babičku doktor Galant, když ji prohlížel. „Taková slušná a spravedlivá osoba a zahazuje se s tím komunistickým ksindlem!“ Babička se vždy jen nadechla a zhluboka dýchala, i když měl doktor Galant její šelesty na plicích dávno naposlouchány do zásoby. „Vás ještě někdo udá nebo skončíte v blázinci,“ vzdychla si

Až po letech jsem pochopil, proč i u soudružek z uličního výboru se ho do krve zastávala. Nemohla by žít s představou, že ho dostali spárů doktoři nemocniční, a místo aby se pokoušeli zbavit ho toho bláznění, nechali by ho mrzačit se, a kdoví, jestli ne se zabíjet.

Tak to vidíte!