O hadím muži

17. prosinec 2010

V dalekých horách Beskydech bydlel v dřevěnici hadař. Měl ženu, ale žádné děti neměli. Možná proto, že trávil všechen čas v lese a svou ženu zanedbával. Ta ho do lesa pouštěla nerada, ale musila si to rozmyslit: buď bude žít s hadařem a s lesem, nebo bez lesa a bez hadaře. Každý den si říkala, že zítra už jistě odejde, ale roky plynuly a ona pořád drhla v dřevěnici podlahu, pekla chleba a čekala, až se jí hadař z lesa vrátí.

Co dělal v lese?

Vybíral si mýtiny plné slunce a chytal tam hady. Hadí jed je léčivý a kdejaký doktor mu šel na ruku. Některé hady pouštěl. Po těch letech si je zamiloval, povídal si s nimi, jako by to byly lidské bytosti. Jednou se mu dokonce zdálo, že na kameni uviděl hada se zlatou korunkou na hlavě.

Potkal jsem hadího krále! Radoval se a řekl o tom doma ženě. To bylo však poslední, co jí řekl – nevěřila mu a bála se, že přišel v lese o rozum.

Od té doby začal vídat všelijaké věci. Jednou za ním přišel hadí muž na návštěvu. Bylo to krátce před rozbřeskem – otevřely se dveře a hadař uslyšel něčí kroky. Skočil do trepek, sevřel sekyru, a tiše, aby ženu nevzbudil, vyšel ze světnice. V šeru uviděl postavu a ucítil závan vlhkosti…

Ten chlapík – byl-li to vůbec chlapík - sahal sotva ke klice u dveří. Byl hubený a oči se mu v úzké tváři leskly.

Hadař tušil, kdo to může být. Trochu se uklonil na pozdrav a ta postava zmizela. Pak ji vídal denně, v šeru nebo za tmy. Byl jednou nohou v lidském světě a druhou v hadím.

Od té doby hady sice chytal, ale hned je zase pouštěl. Mluvil s nimi, hladil je, ale jenom tajně, aby žena nevěděla.

Ale ta stejně věděla. Peníze jim ubývaly, až nezbyly žádné. Hadař nepracoval. A když jednoho dne přišel domů, svou ženu už nenašel.

Chyběla mu? Nechyběla?

Svůj svět si zvolil sám…

autor: Pavlína Brzáková
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.