O Campbellově polévce

Po mnoha letech se mi to splnilo, když jsem navštívil mou dceru Marušku v půvabném městečku Haddonfields. Ptá se mě, co bych si dal k snědku, a já povídám: Campbellovu kondenzovanou polévku. Ona, že jich má několik, fazolovou, nudlovou, čínskou nebo rajčatovou. Ochutnal jsem všechny, samozřejmě postupně. A proč jich měla plný špajz? Protože má ráda Andyho Warhola, a proto, že Campbellova polévková společnost sídlí jenom několik mil od půvabného městečka Haddonfields.

Andy Warhol si ve slabé chvilce stěžoval, že polévková společnost mu za jeho díla nikdy nic nedala. Ani krabici plechovek pro další inspiraci. Půvabné městečno Haddonfields není daleko od New Yorku, takže posílen Campbellovou polévkou vydal jsem se do Metropolitního muzea, a tam jsem poprvé spatřil na vlastní oči Warholova Mao Ce-tunga, obraz velký jako poschoďový dům, s názvem „Giant size“, tedy „obří velikost“.

Campbellova tomatová polévka (z výstavy „Andy Warhol. The Early Sixties“ v Basileji)|foto: Kunstmuseum Basel

Stál jsem před tím výtvorem jako mravenec, a najednou jsem ho viděl v jiném světle, vzpomněl jsem si, jak na nás působil kdysi, neboť Andy vedl život netradiční, měl továrnu na umění, jeho dělníci a dělnice tam chodili v šatech a bez šatů, a on v důvěrných hovorech hodnotil velikost jejich orgánů, takže nám ta „obří velikost“ Mao Ce-tunga připadala jako geniální dvojsmysl. Teď se nade mnou předseda topořil, odhalen v plné kráse, hleděl do neznáma.

Když ten velkoobraz vznikal, nořila se moje země do hlubin komunistické normalizace. Její pokus o svobodu převálcovaly sovětské tanky, a lidi se zavřeli do sebe, a já na prázdninách u strýce Jarouše objevil ve dřevníku časopis s úryvky z Maovy Rudé knížky, a divil jsem se, že může někdo něco takového napsat. Továrna v New Yorku mezitím chrlila umění, a ono bylo přesto skvělé, a továrník Andy tvrdil, že to může dělat každý, což nebyla pravda, a taky říkal, že bohatnout už není taková zábava, jako kdysi, a že se mu líbí nudné věci, hlavně když se pořád opakují, jako ta zmíněná Campbellova polévka, kterou v dětství musel jíst pořád dokola.

Stál jsem pod obřím obrazem čínského předsedy, myslel na Andyho známé přání patnácti minut slávy pro každého, a chtělo se mi dodat, že někteří lidé měli zažít jenom patnáct minut slávy, a potom zmizet a už se neukazovat. Myslel jsem na Andyho slova o tom, že když děláte něco naprosto špatně, nakonec zjistíte, že to děláte správně. Zdálo se mi pod tím obrazem, že to někdy platí, a jindy spíše ne.