Jan Bělíček: Topolův groteskní portrét pražské inteligence

Tomáš je novinář pražského časopisu Point, jemuž se hroutí manželství a marně hledá cestu ke svému queer synovi. Má dlouhodobý milostný poměr s mladší herečkou Tamarou, ale krom toho svůj vztah k mladší generaci a jejím hodnotám spíše hledá. Lépe je mu mezi post-androši v redakci a u načepovaného piva.

Čtěte také

Jan Bělíček: Prózy Bena Lernera o katastrofách nitra i světa

Obsesivně se zabývá esenciálními úvahami o povaze „ruského světa“ a své ideové nepřátele vidí skoro všude. Když ovšem dojde na verbální nebo fyzickou konfrontaci, raději zařadí zpátečku, protože není tak drsný jako „historik a novinář Petr Placák“.

Přibližně první polovinu knihy máme jako čtenáři tendenci číst jeho román neironicky jako typickou výpověď stárnoucího představitele polistopadové intelektuální elity, kterému ujíždí vlak a kontakt s realitou.

Recipientům, kteří jsou na podobné vidění světa za posledních dekád už lehce alergičtí, mezi které počítám i sám sebe, může Topolův text připadat jako hodně jednostranná a únavná filipika proti hloupém a nevzdělanému vesnickému lidu a příliš progresivní pražské mládeži.

Čtěte také

Jan Bělíček: Proč v Evropě probíhala genocida žen?

Jenomže skrze text malými dávkami začínají postupně prosvítat tragikomické scény, které nám naznačují, že ani samotný autor pravděpodobně nechová ke svým postavám žádný přehnaný respekt.

Přes svou nabroušenou rétoriku a údajnou morální zásadovost jsou Topolovy postavy plné rozporů a traumat. Přestože mají plnou pusu rázných gest, když jde do tuhého, bez boje utíkají a se sklopeným ocasem mizí ze scény. Pokud bychom chtěli přijít s nějakým vstřícnějším čtením Topolovy knihy, můžeme ji číst spíš jako sebeironickou grotesku, která si utahuje z patetických gest postarší pražské inteligence.

Radikální Vincent Orloj toužící po spáchání atentátu na Miloše Zemana je při samotném pokusu o útok na prezidenta prózou dokonale znemožněn. Detaily raději popisovat nebudu, abych toho neprozradil příliš. Skoro každý akt vzdoru a odporu v Topolově knize skončí fraškou.

Čtěte také

Jan Bělíček: Všechny ty domy bez východu

Hlavní postavy ale ve svém společenském pádu pokračují stále hlouběji a hlouběji. Peklo ovšem neexistuje, protože je vždy ještě hůř. Zároveň ale nikdo ve skutečnosti až na úplné dno nedopadne. Místo bolesti a utrpení nabízí Topolova kniha spíš upocené plácání se v bahně existence.

Možná, že právě to je autentický portrét současné české společnosti. Ne nadarmo se Jáchym Topol v rozhovorech odkazuje na tvorbu Bohumila Hrabala nebo Jaroslava Haška.

Přestože se v jeho knihách humor vždy pravidelně objevoval, nikdy jsme si jeho dílo nespojovali primárně s nadsázkou, hyperbolou a komičnem. A právě těchto věcí se nám v románu Peklo neexistuje dostává více než v autorových předchozích textech.

Čtěte také

Jan Bělíček: Sledujeme plíživý návrat normalizace?

O covidové pandemii, o níž má román údajně být, se v knize nedozvíme prakticky nic. Geopolitické úvahy postrádají vhled, který by nám řekl něco nového o současné dynamice mezinárodních vztahů.

A ani v tématu společenské polarizace kniha nenabídne víc, než co už všichni dávno víme. Jako groteskní portrét jedné generace pražské inteligence však kniha Peklo neexistuje funguje překvapivě dobře a Jáchymu Topolovi se opět povedlo nás čtenářsky překvapit.