Jan Bělíček: Všechny ty domy bez východu

Režisér a dokumentarista Tomáš Hlaváček totiž několik let zblízka sledoval dění v jednom domě v brněnské ulici Markéty Kuncové, kde probíhá něco, co se nedá nazvat jinak než obchod s chudobou.

Čtěte také

Jan Bělíček: Křehkost drsných mužů z Osla

Nejen že provozovatel bytového domu nedokázal nájemcům zajistit vyhovující podmínky k bydlení – bez plísní, štěnic a základních životních standardů, ale obyvatelům domu pravidelně vypíná elektřinu, vodu a přívod tepla a požaduje po nich doplatky za to, že vodu a energie na nějakou dobu zase pustí. Jak vím z příběhů svých novinářských kolegů, takových domů najdeme v České republice stovky, ne-li tisíce. A tyto nemovitosti obvykle spravují obdobně bezskrupulózní postavy jako ve filmu zachycený pan Hrdina.

Hlaváčkův film je pro mě osobně zásadní ze tří hlavních důvodů. Předně zcela explicitně ukazuje to, s čím se musí nejchudší české rodiny utkávat ve svých každodenních životech a také to, jak konkrétně u nás „obchod s chudobou“ funguje. Majitelé chátrajících domů ve velkých i menších českých městech nabízejí lidem byty v dezolátním stavu a chtějí za ně měsíčně horentní sumy. Zoufalí lidé s rodinami často nemají kam jít a vysoký nájem za ně majiteli většinou zaplatí stát v příspěvcích na bydlení a dalších dávkách.

Čtěte také

Jan Bělíček: Sledujeme plíživý návrat normalizace?

Tito lidé jsou pak ve vyjednávání s majitelem extrémně zranitelní, protože se rozhodně nechtějí ocitnout ze dne na den na ulici i s malými dětmi. Proto si často nechávají líbit i situace, při nichž evidentně dochází k porušování jejich nájemnických i lidských práv. Policisté přivolaní k jednotlivým incidentům, jak dokládá Hlaváčkův film, navíc často nemají potřebné znalosti na to, aby na incidenty z právního hlediska adekvátně reagovali, čehož vychytralí majitelů ubytoven a bytových domů často zneužívají.

Film je ale poučný i pro diváky, kteří netuší, jak vypadá život v chudobě v současném Česku a v čem musejí někteří naši spoluobčané žít. Podmínky, v nichž obyvatelé inkriminovaného domu v brněnských Židenicích přežívají, se rozhodně neslučují s většinovou představou o tom, v jakém prostředí by měly vyrůstat malé děti a nejen ony. Extrémní zima, život ve tmě i po několik týdnů, nemožnost vykoupat se v teplé vodě, uvařit si oběd či večeři – to je realita života obyvatel „domu bez východu“ Tomáše Hlaváčka.

Čtěte také

Jan Bělíček: Na některé věci sami nestačíme

Možná nejsmutnější a nejtemnější je ale na celém dokumentárním příběhu ještě jiná věc. Obyvatelům domu se i za pomoci aktivistů a sociálních pracovníků nakonec podaří vzít osud do svých rukou. Jen samotné záběry režiséra zachycují celou řadu důkazů o tom, že v domě dochází k porušování nájemnických a lidských práv a není překvapivé, že nájemníci cítili, že je v tomto případě právo na jejich straně a že dokáží správce a nepřímého majitele domu porazit i před soudem.

Často upozorňujeme na příklady ze zahraničí, kdy se lidé semkli a bojovali proti mnohem silnějšímu soupeři, kdy solidarita a odhodlání nakonec dokázaly se zlou situací něco udělat. Ve filmu Dům bez východu vidíme takovou komunitu přímo v moravském Brně.

Čtěte také

Jan Bělíček: Co budete dělat, až přijde diktatura?

A tato komunita se navíc skládala z lidí, které naše společnost vytlačila na samotný okraj společnosti. Jenomže autentičtí bojovníci za svá práva nakonec narazí do zdi české justice. Po všech útrapách soudci majitele Hrdinu odsoudí jen k veřejně prospěšným pracím, a stejný trest dostanou i někteří nájemníci. Pocit nespravedlnosti a frustrace tedy v divácích přetrvává i po zhlédnutí Hlaváčkova filmu a zbývá snad jen odhodlání udělat vše proto, aby se v budoucnosti už nic podobného neopakovalo.