Karel Hvížďala: O nezastupitelné roli kultury v knize Zaslepená společnost

Jinými slovy úzkost, kterou různorodost vzbuzuje, je utišována kulturní stejnorodostí: přijetím jazyka, zvyků, myšlení, umění a chování.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Chudožilovo pábení

To si mysleli i naši obrozenci v 19. století, když se snažili o emancipaci českého živlu pomocí jazyka a literatury, což nám připomenul v roce 1967 na 4. sjezdu spisovatelů Milan Kundera. Tehdy řekl: „Otázku samého bytí národa podmiňovali obrozenci kulturními výkony, jež mají národ vytvořit, aby mohl být jedním z evropských národů se vším, co to znamená.“ Milan Kundera pojímal naši sázku na kulturu za jednu z nejvyšších v dějinách světa.

Jenže to, co od 80. let do dneška prožíváme, proměnilo naši sázku na kulturu na sázku evropskou. Chce-li Evropa jako politický prostor přežít, musí si uchovat svou kulturu, jinak zanikne. Kundera se o pár let později v eseji Unesený Západ optal a Bělohradský to připomíná: Je Evropa, tento velký „domov kultury“, schopna ubránit kulturu jako svůj identitotvorný element?  A z naléhavosti, s kterou tuto otázku položil, bylo zřetelně cítit, že o tom začal již v roce 1983 pochybovat. My jsme to bohužel nechtěli slyšet.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Proč je demokracie v ohrožení

Bělohradský v této souvislosti připomíná slova svého učitele Jana Patočky: domovem kultury jsou ty společnosti, které do ní přinášejí „civilizační statky“, tedy soubory tvrzení, jejichž pravdivost je zajištěna nikoliv příkazem mocných nebo úctou k tradici, ale „nahlédnutím jejich pravdivosti“. Jinými slovy teprve sdílením zkušenosti pomocí kritického myšlení, kterým se dobíráme či nahlížíme pravdivost, se formuje každé společenství, které je sjednoceno smyslem jednání nikoliv jenom cílem, který nás většinou šálivě oslepuje.

Podle sociologů se každá společnost ustavuje napětím mezi horizontem lidských očekávání a prostorem lidských zkušeností. Pakliže lidé nejsou ochotni přijmout bez protestů nelítostný verdikt zkušeností, který by od nich vyžadoval větší námahu, snaží se přelstít zkušenosti, které vyvracejí jejich očekávání, a tím zrazují kulturu. Slouží jim k tomu ideologie, spiklenecké teorie, falešné vědomí z minulých let, které lidem vnutilo představu, že se budou mít stále lépe.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Dopisy z popela

Čím je společnost bohatší, tím je pohodlnější, odmítá změny, kterých v rychlostní společnosti kvapem přibývá, což otevírá prostor pro politiky, kteří místo, aby připravovali občany na změny, jim populisticky slibují návrat do již dávno ztracené minulosti. A právě moment zrušení času a soustředění se jen na teď, představuje největší nebezpečí pro evropskou kulturu, protože vymazává z našeho myšlení zkušenost, ruší vyváženost jako předpoklad vzájemné existence.

Václav Bělohradský proto ve své knize mimo jiné důrazně upozorňuje na to, že Evropa kvůli tomu přestává být domovem kultury a může být proto opět zahrnuta do prostoru nějakého vojenského bloku, kde vládne jiná síla, proti níž kritické myšlení nic nezmůže. A to platí zvlášť v případě, kdy kultura kvůli Donaldu Trumpovi, který ji vytýká politiku rovnosti, je marginalizována a kdy v Rusku kultura politické komunikace je archaická, traumatizovaná, destabilizovaná mezinárodní nedůvěrou a bez opory občanské společnosti.