Osudy Ivana Chvatíka. Rozhlasové vzpomínky filozofa a překladatele, vydavatele díla Jana Patočky

Po celý život se Ivan Chvatík hluboce zabývá filozofií. V Osudech vypráví, jak důležitou postavou pro jeho myšlenkovou orientaci byl filozof Jan Patočka, jehož přednášky navštěvoval, aniž by se kdy stal řádným studentem Filozofické fakulty. Ve chvíli, kdy byl Janem Patočkou přijat jako jeho doktorand, nastala normalizace, Jan Patočka byl z Univerzity Karlovy propuštěn a Ivan Chvatík na doktorát filozofie rezignoval. Nicméně až do filozofovy smrti v roce 1977 byl s přáteli, o nichž je v Osudech řeč, organizátorem a posluchačem Patočkových soukromých filozofických přednášek a seminářů. Díky nim se dostal k četbě Martina Heideggera.

V roce 1983 začal překládat Heideggerovo klíčové dílo Bytí a čas. Spolu se skupinou oponentů (Jiří Němec, Pavel Kouba, Miroslav Petříček) vydával text překladu postupně jako samizdatové sešity; celá kniha byla publikována roku 1996.

Po smrti Jana Patočky v březnu 1977 si vzal Ivan Chvatík na starost bezpečné zajištění archivu Jana Patočky, který průběžně sloužil k pořádání, vydávání a překládání filozofových sebraných spisů do němčiny. K tomu bylo potřeba texty průběžně pašovat do Vídně. Listopad 1989 otevřel možnost vydávat Patočkovy spisy oficiálně, což dodnes činí nakladatelství Oikúmené. Patočkův archiv patří mezi základní kameny Ivanem Havlem založeného Centra pro teoretická studia: u všech zmíněných aktivit – a nejen u nich – byl a dodnes je mezi rozhodujícími postavami Ivan Chvatík.

Jeho velkým organizačním dílem bylo i založení Středoevropské univerzity v Praze z iniciativy George Sorose. Univerzita se nakonec v českém politickém prostředí neudržela, v roce 1996 se přestěhovala do Budapěšti, odkud ji nakonec vyhnala vláda Viktora Orbána.

Vyprávění o peripetiích jejího založení, ale i o vzniku Centra pro teoretická studia a nakladatelství Oikúmené je v Osudech Ivana Chvatíka neobehraným pohledem na prostředí polistopadové transformace, tentokrát z úhlu intelektuální rozpravy, vzdělanosti a péče o hodnoty, které zapadají do rámce evropské filozofie a vzdělanosti.

Leitmotivem vyprávění Ivana Chvatíka je bytostná potřeba porozumět a stále se učit, ať je to matematika, fenomenologie, stará řečtina nebo moderní evropské jazyky. Posledním příspěvkem v řadě intelektuálních aktivit je vyprávění o dvou knihách o italských renesančních vilách, na jejichž podobě spolupracoval s Janou Máchalovou a kam pořídil nejen fotografie, ale i překlady a astrologický exkurz.

Budiž také připomenuto, co Ivan Chvatík o sobě neříká: totiž že roku 1990 byl oceněn Cenou ČSAV za 27 svazků Archivního souboru prací Jana Patočky, v roce 1997 Pamětní medailí Jana Patočky, v roce 2008 získal Čestný doktorát Univerzity Karlovy, v roce 2020 titul emeritního pracovníka Akademie věd České Republiky a v témže roce také Cenu nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97.