Cervantesův Persiles a Sigismunda, severský příběh o pouti za porozuměním

Španělský prozaik a dramatik Miguel de Cervantes y Saavedra (1547–1616) je pro světové písemnictví spjat s románovou postavou důmyslného rytíře Dona Quijota. Nebyl to však parodující román o pošetilém rytíři snícím o středověkém hrdinství, co sám geniální spisovatel považoval za vrchol své umělecké tvorby. Quijotem chtěl Cervantes původně pouze pobavit čtenáře. Za skutečný vrchol své literární tvorby považoval autor román s názvem Persiles a Sigismunda. Severský příběh. Dokončoval jej krátce před svou smrtí, publikován byl až posmrtně (1617).

Čtěte také

Zemřel hispanista Josef Forbelský. Poslechněte si jeho vyprávění ve vltavských Osudech

V češtině román vyšel vůbec poprvé až čtyři století po Cervantesově smrti (2016) v překladu významného hispanisty Josefa Forbelského. Ten se jeho rozhlasového zpracování bohužel již nedožil: zemřel 14. listopadu 2022 ve věku 91 let.

Persiles a Sigismunda představuje Cervantesovo poslední rétorické dobrodružství. Je to dobrodružství barokní: jeho styl je zdobný, vybroušený a lexikálně bohatý. Cervantes vynaložil všechny své poslední síly, aby ještě před smrtí dopsal toto své „poselství věčnosti“ (Juan Chabás, Dějiny španělské literatury, SNKLHU 1960).

Dobrodružný milostný román

Cervantes mohl v Persilovi uvést v soulad svůj živelný instinkt romanopisce s úctou k normám, které vymezují podstatné náležitosti slovesných žánrů: v tomto případě románu dobrodružného. Cervantes sám přiznal, že Persiles je pokusem ve vážném stylu překonat řeckého romanopisce Héliodóra, jehož Příběhy etiopské, napsané zhruba o více než tisíc let dříve, považovali renesanční umělci za vzor toho, jaký má být dobrodružný milostný román. Cervantes v tomto díle potvrzoval svou geniální imaginaci nikoli líčením důvěrně mu známé kastilské reality a parodickým posunem rytířských motivů do poloh všednosti, ale novým vytvářením překvapivé fikce exotických dobrodružství, kterými mocně prostupuje hispánský, lépe řečeno ryze cervantesovský smysl pro krásu, čest a mravní čin.

V knize je i nepřímo zdůrazněna základní okolnost toho, že Evropa se utvářela mj. kulturním a duchovním průnikem Středomoří do severských krajů. Místo přívlastku „severský“ by se v podtitulu románu měl uvádět spíš výraz „evropský“. Poslední Cervantesovo dílo líčí totiž dobrodružné putování dvojice milenců ze severských zemí přes celou Evropu až do Říma, přičemž hrdinové prožívají neuvěřitelné, občas až surreálné příhody a jejich životy se prolínají s osudy nejrůznějších lidí mnoha evropských národností.

Persiles a Sigismunda, milostná dvojice královských potomků, kteří se vydávají za sourozence Periandra a Auristelu, putují ze severských končin, považovaných duchovně za končiny barbarské, do vzdělané a oduševnělé Itálie. Řím byl místem, kde se měla duchovní a milostná touha obou milenců naplnit. Čtenář ovšem téměř až do konce vyprávění neví, že Periandro a Auristela je ve skutečnosti dvojice královských potomků, kteří jsou tajnými, byť cudnými milenci. Do románu s velice důmyslnou kompozicí a dobře promyšlenou pointou vložil Cervantes s jemnou ironií i očividnou lásku k postavám, svou víru v lidskou důstojnost, zodpovědnost, krásu a ctnost.