Vítek. Přemyslovská hra o trůny z pera šumavského rodáka Adalberta Stiftera

Šumavský rodák Adalbert Stifter (1805–1868) je básníkem hluboce zakotveným v horské přírodě, k němuž promlouvá každá píď země. Od drobných povídek, kterými si získal oblibu čtenářů, se Stifter obrátil k velkým románovým skladbám. K těmto románům patří jeho poslední dílo, Vítek, líčící s vrcholným, epicky prostým a poklidným uměním úsek českých dějin 12. století a boje Přemyslovců o knížecí stolec při smrti a po smrti knížete Soběslava a vládu Vladislava I., českého krále.

Zcela neromanticky, střízlivě a všedně vydává se Vítek do života. Usiluje o dobro, spravedlnost a právo. Ač zdánlivě je hrdinou románu tento rytíř jednotlivec, svou sílu a dobrotu čerpá z lidí, jimiž je obklopen. Sám kníže Vladislav, jemuž Vítek slouží a za kterého se bije, vítězí proto, že se k nelibosti mocných lechů, bažících po moci, opírá o lesáky, muže tvrdé práce a drsného života.

Vítek měl být jen první částí devítidílné trilogie z českých dějin (s dalšími díly Záviš a Otokar). Stifter na něm pracoval v letech 1847–1867. Tragická smrt zabránila autorovi v cyklu pokračovat.

Čtěte také

Práce v osamění mi nevyhovuje. Potřebuju si povídat s lidmi, nasávat historii i hysterii, říká spisovatel Jaroslav Rudiš

Adalbert Stifter vidí v českém státě 12. století politický útvar výsostně samostatný, nezávislý na vůli německých králů. Čechy nejsou v jeho pojetí součástí německého království, ale jen členem římské říše, do které se přihlásily jako do nadnárodního útvaru.

Obraz a pohyb se tu prolínají jako v homérském eposu. Nikoli neprávem byl Vítek nazván básníkem Hermannem Bahrem českou Iliadou. Autor na knize pracoval třetinu svého života: pozorně studoval nejen Palackého a Tomkovy dějiny, ale i staré české kroniky, neboť mu nestačilo osvojit si historická fakta; než je přetavil v umělecké dílo, musil je prožívat jako vlastní, živoucí současnost.

Stifterovi jeho objektivita vynesla výtku, že straní Čechům. To sice neměl v úmyslu, ale své dílo psal opravdu také pro Čechy: úzkostlivě psal pravé podoby slovanských jmen a svůj román věnoval svým krajanům a městu Praze. Záleželo mu na tom, jak bude jeho dílo přijato českým čtenářem, a sám vybízel svého nakladatele, aby dal pořídit český překlad. Ale román, který byl odmítnut německou kritikou, nenašel příznivou odezvu ani u Čechů. Stifter však věděl, že jeho doba přijde, třeba ne dříve než za sto let, jak psal v dopise svému bratrovi.