Výběr z denního tisku, 10. dubna

Stane se poslední zachovaná brněnská loď vyrobená i s pomocí dílů ze starých tramvají muzejním exponátem, nebo se z ní stane třeba bufet? Otázku si pokládají Lidové noviny. Konkrétně Miloš Šenkýř, podle kterého je osud historického parníku Dallas na Brněnské přehradě v rukou ministryně kultury Aleny Hanákové. Brněnský dopravní podnik se postavil proti prohlášení plavidla z roku 1955 za památku, chtěl by ho prodat třeba jako restauraci.

Za zachování dvoupalubové lodi se ale postavili lidé z okolí přehrady. Jejich názor sdílí i ředitel brněnského památkového ústavu Zdeněk Vácha. Z tuzemských lodí přitom památkáři zatím chrání jen pražský parník Lanna z roku 1890. Novou sezonu v sobotu na brněnské přehradě zahájí bez starého Dallasu, ministerstvo slíbilo rozhodnutí o parníku v horizontu měsíce.

Na jiném místě Lidových novin se dočteme o inscenaci pražského Studia Hrdinů, kterou pod názvem Černá zrcadla uvádí režisérka Katharina Schmitt. Jedinou osobou na rozlehlé scéně je Ivana Uhlířová. A představí se jako bytost neurčitě androgynní, žena se na scéně ukáže pouze v podobě velké figuríny.

Protagonistka Ivany Uhlířové neříká nic, co by dávalo nějaký uchopitelný smysl. Byl to asi záměr – jenže sledovat něco takového hodinu a půl není žádná výhra. Jednotlivé výjevy působí samy o sobě matně a dohromady se neskládají. Totéž platí i o Uhlířové, která je beznadějně utopená v prostoru – diváci totiž sedí pouze ve třech řadách úplně nahoře. Představení neosloví, uzavírá svou recenzi v Lidových novinách Vladimír Mikulka.

Celovečerní prvotina švédského filmového režiséra Mikaela Marcimaina získala v Torontu cenu mezinárodní kritiky, doma se ale stala terčem vypjatých polemik. A zítra se představí na prvním ze Dnů evropského filmu v Praze. O snímku Call Girl píše v Mladé frontě Dnes Mirka Spáčilová.

Snímek naznačuje, že někdejší premiér Olof Palme si platil nezletilé dívky. Jeho syn se proti filmu ohradil a částečně dosáhl svého. Soud sice nevyhrál, velkou část inkriminované pasáže snímku ale režisér sestříhal tak, že se tváře aktérů nedají rozeznat. Mladá fronta Dnes píše i o dalších filmech, které budou na programu dvacátého ročníku přehlídky evropských kinematografií. Česko-slovenské barvy bude hájit drama Můj pes Killer. Festival se 19. dubna přesune do Brna, ozvěny navštíví dalších pět měst.

Bilanci deprese nabízí výstava Soumrak, kterou v Právu hodnotí Peter Kováč. V Galerii Rudolfinum představují figurální malby tvůrců od Maďarska po Anglii. Britská kurátorka Jane Nealová výstavu šikovně rozdělila do atraktivních okruhů. Chtělo by se zatleskat, ale něco v tom brání.

Je jasné, že umění nemá jen bavit a esteticky okouzlovat. Příznaků krize, tápání, tísně a zmatenosti je ale v Rudolfinu až moc. Kvalita je dosti rozkolísaná, dokonce ani premiant evropské malby Neo Rauch v celé kolekci nepůsobí nijak mimořádně. Výstava ale podle Petera Kováče pomohla pražskému rodákovi Danielu Pitínovi, jehož obrazy se i v mezinárodní konfrontaci jeví jako excelentní a zřetelné. Právo dává výstavě Soumrak 60 %.

To je otázka – to je název nové knihy norského myslitele a spisovatele Josteina Gaaredera, o novince z nakladatelství Albatros píše v Hospodářských novinách Aleš Palán. Celá kniha je složená z tázacích vět, ale stanoviska nehledá v odpovědích.

Gaareder přitahuje především neklidnou pochybností. Zaujmout k něčemu určitý postoj umí každý mluvka, přijmout ale věčné hledání jako premisu vlastního vývoje, to vyžaduje skutečnou odvahu. Autor je velmi úsporný, málomluvný, pracuje se zámlkami a v zámlkách.

„Můžu se spolehnout, že co si pamatuju, se opravdu stalo? Je možné mít z něčeho strach a nevědět z čeho? Je to, co zažiju, když jsem vzhůru, skutečnější, než co prožívám ve snu?“ ptá se Gaareder v knize To je otázka. A jak píšou Hospodářské noviny – nechává čtenáři v knize hodně bílého papíru a tužku má doma každý.