Trapná muka - v provedení brněnského Divadla Husa na provázku

Jak je dnes možno přistupovat k Čapkovi, ukázal před časem svou inscenací Věc Makropulos Robert Wilson. V jeho vizuálně pozoruhodné inscenaci se však Čapek doslova ztratil.

Na první pohled se Trapná muka režiséra Jana Mikuláška nesou v podobném stylu - i zde je užito výrazně bizarní, panoptikální stylizace jak pohybové, tak i zvukové. Nicméně, režisérovi se podařilo čapkovskou poetiku uchovat adekvátním převedením do působivé scénické formy. Z povídkových knih Trapné povídky a Boží muka bylo vybráno jedenáct příběhů, v některých případech spíše úvah nad pojmy jako jsou peníze, samota, nuda manželství a jeho rituály, touha po milostném dobrodružství či podivné zákruty lidských duší. Na scéně Marka Cpina vidíme průřez několikapatrového domu se stísněnými pokojíčky, v nichž se hrdinové příběhů pohybují. Zatímco vypravěč příběhu zůstává stát „na prahu domu", v pokojíčcích se odehrává život - monology či dialogy jsou pronášené či prozpěvované výrazně zkreslenými hlasy a doprovázené vysoce stylizovanými pohyby, gesty a mimikou. Přiznaně banální Čapkovy příběhy, odehrávající se v tomto svérázném mikrosvětě jsou zvláštním způsobem kondenzovány, charaktery jednotlivých postav jsou výrazné a srozumitelné. Důležitým prvkem je čas. Pohyb ručiček na ciferníku virtuálních hodin je tu odtikáván kravatou, pohybem lžiček či paralelním kýváním hlav. Stereotyp manželských rituálů absurdním žehlením obleku přímo na manželovi či jeho krmení jakousi nálevkou. Inscenace hodně pracuje s pohybem, jeho synchronizací (například skupinový „tanec úředníků") či pohybovými stereotypy (stále rychlejší přebíhání ženy od manžela k milenci a zpět či rutinní uspokojování vášnivých milenek sbormistrem).

Nutností vměstnat se do malého prostoru má zvláštní efekt -stlačení času a prostoru ukazuje běžný život v jakémsi zrychleném, lehce deformovaném filmu, v němž se banalita mění v absurditu. Falešný patos mikrookamžiků štěstí či naprosté beznaděje, jako přes zvětšovací sklo viděné detaily, v nichž se zablýskne ješitnost, pýcha, sobectví, vypočítavost, uniformovanost jednání, bezedný smutek i poezie. Bílé klaunské tváře protagonistů září do tmy, a ve stoptimech jako bychom zahlédli i něco navíc, něco nepojmenovatelného, co mělo zůstat ukryto pod povrchem.

Muka všech těch malých lidiček jsou opravdu trapná, směšná ve své titěrnosti. Nepodstatná pro velký svět, ale důležitá pro každého z nich. Směšné, ale zároveň i hluboce působivé je to lidské pinožení. Náladu příběhů umocňuje i dobře vybraná hudba, rozmanité šlágry české i zahraniční, vytvářející jakési ironické uvozovky k jednotlivým příběhům.

V závěru jako by se život tohoto mechanického divadla zastavil, slyšíme zpívanou verzi básně o lidském srdci Puklá váza Sullyho Prudhomma v Čapkově překladu.: "Potichu, světem nepoznána, pláče a dál se rozzeje, hluboká jemná jeho rána. Netkněte se ho, puklé je." Zastavený čas, ve kterém jen tak nenápadně, ztraceně poskakuje živý neživý mechanický králíček. Je to nostalgické blues za našimi banálními, trapně mučivými životy, obraz smíření, Všednodennost převedená do křehké poetické formy, svět sám pro sebe, blízký a vzdálený. Smutné, laskavě i krutě ironické. Dotek divadla v té nejčistší podobě.

K. Čapek: Trapná mukaRežie: J. MikulášekDivadlo Husa na provázku BrnoPražské uvedení 8. a 9. 4. 2011 v Divadle Archa