Kdyby byli všichni jako Zandlův děda, byl by na zemi (komunistický) ráj

Po konzervativní papírové podobě sáhl Patrick Zandl při vydání vzpomínkové knihy s poněkud zavádějícím názvem. Že jde o skutečné příběhy, zažité nebo z doslechu zaznamenané, je tu přiznáno, účastníci mají reálná jména, odpovídají časy, jsou uvedeny rodinné vztahy i pohnutky, které dílo podnítily: „…srážka dědova nadšeného komunistického přesvědčení s reálným poznáním kapitalistického Západu mi přišla jako důležité téma, do kterého jsem se vědomě ponořil vlastně až na přelomu tisíciletí. Můj děda pro mě byl takovým soukromým českým Günterem Grassem. Ukazatelem, který jsem nechápal. Cožpak mohl být komunismus špatný, když děda Mašek byl komunista tělem i duší? Bylo něco v nepořádku s komunismem, dědou, nebo mým chápáním obojího?“

Úvod a závěr můžeme komentovat, zbývající text musíme respektovatKniha má dvě místa: úvodní zamyšlení o morální odolnosti generace rodičů a prarodičů v 70. a 80. letech minulého století v tehdejším Československu a pseudo-politologicko-historický závěr na téma „jak se vyrovnat s příslušností nejbližších k organizaci označené kdysi za vládnoucí, později za zločineckou“. To jsou body, které lze komentovat. Samotné vzpomínky jsou pro případné recenzenty nepříliš zajímavé, vzniklé z veskrze pozitivní emoce a vřelého obdivného vztahu. Nemají smysl literární – koneckonců ani takovou hodnotu. Patrick Zandl si svého předka vážil, dětskýma očima přijímal jeho konání v parametrech herkulovských schopností. Názor je to jistě neotřesitelný, ale účinný především, možná výhradně, pro rodinné příslušníky, pamětníky i následníky dotyčné osobnosti.

Patrick Zandl, Husákův děda |foto: Nakladatelství Argo

Husákovy děti o Husákových rodičích a prarodičíchZandl, narozený roku 1974, vychází ze spekulace o rodičích „ochočených“ tehdejší politikou a prarodičích nesoucích přes tento úhor pochodeň ideálů. Hezky řečeno, jenže cosi tu nevychází. Prarodičovská a rodičovská linie uložená ve druhé polovině dvacátého století přece byla kontinuální. Co jedni začali kolem roku 1948, jejich potomci uskutečnili v následném čtyřicetiletí. Ostatně i Zandl to problematizuje v závěru knihy – jakéhosi pokusu obhájit, nebo alespoň neodsoudit tzv. komunistickou minulost země viděnou prizmatem „kdyby byli všichni jako můj děda“. Sám autor nenachází jednoznačné pojmy, objektivita pohledu či možnost vyvozování černobílých závěrů jsou nevítané, a tak se rozprostírá spíš vlastní rozpačitost, bez použitelného a poučitelného resumé.

Co je na knize podnětné a proč vzít do ruky dílo soukromé, srozumitelné pisateli a snad jeho dětem? Z ryze subjektivního závětří samozřejmě vanou obecné dobově shodné zkušenosti. Přirozená shánčlivost věcí, které se „mohou hodit“ a jimiž obratné ruce improvizují jakýkoliv nástroj či zařízení; naturální šikovnost, skromný výměnný obchod realizující v podstatě doktrínu o majetku patřícím „všemu lidu“. Věrohodně působí líčení vesnické zabíjačky coby společenské akce, přehnaně eskapáda opilého řezníka. Děd v chlapeckých očích třímá zástavu „bez bázně a hany“. Bylo by možné takové tvrzení znejistit? Na horizontu znárodňování a plošné anonymizace odpovědnosti zřejmě ano, posouvalo by se tím ale na rovinu, která mu nepřísluší. Existence tohoto jinak zbytného počinu bude obhájena leda v případě, přijme-li čtenář fakt, že vždy záleželo na konkrétním člověku a že v textu, který drží v ruce zůstanou na začátku otázky neukotvené v argumentech a na konci vágní v odpovědích.