Kde žije národ přešťastných lidí, zkoumal Jan Lukavec

„Chrámy žaponské přechovávají v sobě mnohdy směšné podivnůstky, při nichž rozumní lidé trnou nad pověrčivostí nevědomého lidu. Ukazovali nám za vstupné draka. Nějaký ferina slepil domnělou tu obludu z různých částí, jako z lidské hlavy, z čelistí zvířecí, z trupu rybího, ocasu ještěřího, ze spárů orlích, a drak byl stvořen. Cedulka udává, kdy a kde byl drak chycen a neškodným učiněn.“ Tak popisuje podivuhodnosti Japonska Josef Kořenský v knize Cesty po světě.

Ovšem nejen tato slova cituje Jan Lukavec ve své knize. Nabízí i objektivnější pohled, a nejen na Japonsko. Ostatně, je právě tato země tou „pravou“ exotikou? Nepodléhá také tento pojem dobovému názoru a módě?

Z jiného cestopisu, psaného počátkem minulého století, je v díle citováno: „Člověče, který neznáš evropský Orient, jenž začíná Bělehradem a jeho půvaby v zimě, kdy z nebe se sype sníh s deštěm, raději sem ani nechoď! Své malé vyleštěné botky nechal bys zde v blátě na ulici.“

Exotika, jak vyplývá z knihy Jana Lukavce, nezávisí ani tak na odlehlosti místa. Záleží spíš na tom, jak se s ní člověk v historii vyrovnával, zda byl ochoten ji pochopit, a pokud není možné toto, tedy ji alespoň tolerovat.

Ilustrativní příběh čteme u portrétu Angela Solimana z druhé poloviny osmnáctého století, z něhož hledí kultivovaná tvář: „Tento ve Vídni usazený černoch byl po smrti zbaven kůže, která pak byla odborně „vycpána“ a vystavena v císařském přírodovědném kabinetu jako součást expozice tropického pralesa. Vídeňské veřejnosti, která se setkávala se Solimanem jako s váženým mužem oblečeným do skvostného orientálního oděvu, se tedy po roce 1796 nabízela možnost spatřit jeho preparát v podobě nakročeného divocha oděného jen do sukénky z pštrosích per, ozdobeného „šperky“ z mušliček a kaménků, tedy tak, jak byli představováni „divoši“ na rytinách doprovázejících dobové cestopisy nebo na alegorických zobrazeních Afriky.“