Je cirkus věda? Otázka pro akrobaty i teoretiky, klauny i akademiky

Nejvíce knih o cirkusu vychází ve Francii a k nejaktivnějším autorům patří francouzský historik a sběratel cirkusových artefaktů Pascal Jacob, autor zhruba dvou desítek publikací zvláště o historii cirkusu: „Je velice těžké říct, proč máte, nebo nemáte v životě něco rád. Co se mě a cirkusu týče, zbožňoval jsem ho skutečně už jako malé dítě. Ovšem to, co bylo původně dětskou zálibou, se po čase proměnilo v profesi. Po studiu na univerzitě jsem začal navrhovat cirkusové kostýmy, psát knihy o cirkuse, a taky jsem se dostal k uměleckému vedení cirkusového festivalu.“

Pascal Jacob |foto: © Christophe Raynaud de Lage

Pascal Jacob o cirkuse napsal diplomovou práci, působil jako pedagog v národní cirkusové škole v Châlon-en-Chapagne. Jeho první odborná kniha je jmenovala La Grande Parade du Cirque. „Vydání se chopilo nakladatelství Gallimard a tato událost změnila můj život,“ vzpomíná autor.

„Cirkus, který mě doslova fascinuje, to je americký cirkus,“ odpovídá Pascal Jacob na otázku, která země je pro něj z hlediska oboru nejpřitažlivější. „Okouzlující je síla cirkusu německého, který byl na vrcholu ve 20. a 30. letech minulého století. Myslím, že se jako badatel v oblasti cirkusu v posledních letech nejvíce potýkám s rozmanitostí cirkusových umění, které se často pohybují na velmi křehké hranici mezi tradicí a cirkusem novým. Setkávám se s tím, ať už se to týká Indie, Číny, nebo i Spojených států amerických. Jedná se o neustálý střet s rozmanitostí tohoto umění.“

Kanadskému teatrologovi Louisi Patrickovi Lerouxovi z montrealské Concordia University se podařilo získat tříletý grant právě na výzkum cirkusové dramaturgie Společně se studenty z Národní cirkusové školy zkoumá Louis Patrick Leroux různé metody přístupu k přípravě a tvorbě cirkusové inscenace. O cílech své práce říká: „V divadle, které bylo vždy předmětem mého zájmu, si klademe otázky spojené s dramaturgií už hodně dlouho. A jelikož se kromě divadla víc než sedm let zabývám také cirkusem, řekl jsem si, že je načase věnovat se dramaturgii také v této umělecké oblasti. Naším cílem je v rámci projektu zjistit, jaký způsob a jaké strategie volí artisté při přípravě obsahu a významu cirkusového představení nebo inscenace.“

Louis Patrick Leroux |foto: Concordia University

„V tuto chvíli se bavíme zhruba o šesti nebo sedmi různých dramaturgických přístupech k cirkusové tvorbě. Ten více tradiční vychází ze struktury klasického cirkusového čísla, které má svá pravidla, například stupňování náročnosti. Důraz je kladen právě na pohyb, který má diváka ohromit. Zajímavější dramaturgické přístupy se odráží například od zvoleného tématu nebo od vyprávění. Jiný jsme nazvali parataxickým, což znamená, že vychází z propojení více pohybových technik, například akrobacie a současného tance, což přirozeně ovlivňuje původní cirkusovou formu a její význam.“

Spolupracujete se studenty cirkusové školy, kteří tráví hodně času především tréninkem různých cirkusových technik. Nabízejí jim tyto dramaturgické semináře něco nového?Je nutné si uvědomit, že jsou to studenti jedné z nejlepších cirkusových škol na světě a zvládnou neuvěřitelně technicky náročné cviky. Jsou zvyklí předvést téměř cokoliv, ale už jsou méně zvyklí tvořit, nebo přemýšlet o významu daného pohybu. V tom se liší například od studentů fyzického divadla nebo tance.

Naším cílem v rámci tohoto projektu je najít nástroj, který by těmto mladým umělcům pomohl lépe využít v tvůrčím procesu to, co tak dobře umí. V podstatě by je to mělo naučit také zodpovědnosti za to, co na jevišti předvádí. Musí si uvědomit, že vše, co ve svém jednání obsáhnou, je určitým sdělením pro diváka.

Eric Brown |foto: ©Roland Lorente

Čtyři desítky badatelů se setkaly na mezinárodní konferenci na Westfälische Wilhelms-Universität v německém Münsteru Iniciátorkou a organizátorkou konference byla doktorandka Franziska Trapp, která v Münsteru studuje cirkus jako kulturní fenomén a v roce 2017 uspořádá další konferenci, tentokrát na téma Cirkus a prostor. V rámci doktorandského programu se Franziska Trappvýzkumem cirkusu zabývá na münsterské univerzitě jako jediná: „Zajímá mě téma vyprávění, a tak hledám metody, jak popsat vyprávění v cirkusové inscenaci. V Německu neexistuje žádný institucionalizovaný výzkum tohoto oboru. Jsou to spíš jednotlivci, kteří se jím zabývají a každý z nich pochází z jiného akademického prostředí, je mezi nimi odborníci na lingvistiku, srovnávací literaturu nebo divadelní vědu. Abychom výzkum v oblasti cirkusu mohli rozvíjet, je důležité učit se i do zahraničních kolegů, kteří ve svém bádání pokročili. Mezinárodní kontakty jsou důležité, protože cirkus je mezinárodní fenomén.“

Tématem konference byla sémiotika cirkusu, což znamená, že se jednotliví mluvčí zamýšleli nad znakovým systémem a prostředky, kterými cirkus s diváky komunikujeSémiotiku jakožto nauku o znacích ve svém cirkusovém výzkumu už v 60. letech využíval francouzský lingvista Paul Bouissac: „Rozhodl jsem se, že budu zkoumat cirkusové číslo jako prostředek komunikace. K tomu jsem využil toho, co jsem dobře znal, tedy metody, která vychází z lingvistiky. Cirkusová umění obsažená v cirkusovém čísle jsem zkoumal jako dorozumívací kód. Zajímalo mě, k čemu odkazuje a jak je zasazený do kontextu celého čísla. Pomáhalo mi to cirkus lépe pochopit. Chtěl jsem se naučit ho číst, jako lidi čtou báseň. Zároveň jsem se zaměřil na publikum a jejich reakce, protože i publikum tvoří součást cirkusového čísla. Bez jeho přítomnosti by cirkusové číslo nemělo smysl.“

Franziska Trapp |foto: Veronika Štefanová

Mladou generaci vědců z oboru cirkusu na konferenci zastupovala Camilla Damkjaer, která v současné době vyučuje na Stockholm UniversitetVe svém výzkumu spojuje teorii s praxí. Detailně popisuje změny ve vnímání lidského těla při vykonávání cirkusových figur a disciplín: „Já se zaměřuji na umělecký výzkum, na analýzu tvůrčí práce. Ve Švédsku je nás takových badatelů asi pět. Podle mě je důležité, aby se badatelé z oboru cirkusu vždy soustředili na to, co je v jejich zemi potřeba zkoumat. Každá země má své specifika a požadavky a je potřeba na ně reagovat.“

Paul Bouissac |foto: Veronika Štefanová

V 90. letech na potřeby cirkusového oboru reagoval například profesor Philippe Goudard, který dnes vyučuje na universitě Paula Valéryho v MontpellierZhruba před dvaceti lety otevřel na této univerzitě laboratoř, ve které se i dnes cirkusem zabývají uměnovědci, sociologové, antropologové nebo lékaři. Jelikož je původním povoláním lékař, patří mezi průkopníky oboru nazvaného cirkusová medicína: „Ve svém cirkusovém výzkumu se zaměřuji na více tematických oblastí. Z medicínského pohledu je to hlavně zdraví cirkusového artisty, které je v jeho profesi neustále ohroženo. Hledáme metody, jak artisty v jejich profesi udržet co nejdéle. Z tvůrčího hlediska mě zajímá klaunerie a s tím souvisí i můj další zájem o cirkusovou režii a vůbec způsob, jakým cirkusová inscenace vzniká.“

V Bělehradě se v roce 2008 rozhodla skupina pouličních umělců založit oficiální sdružení CirkusferaRozvíjet nové umělecké formy v zemi jako je Srbsko, která se potýká s výraznými ekonomickými problémy a vysokou nezaměstnaností, je těžké. I přesto se sdružení mladých umělců nazvané Cirkusfera rozhodlo, že do Bělehradu nový cirkus patří a už šest let se pokouší o společenskou osvětu tohoto umění skrze semináře, představení a kurzy, na kterých cirkusové techniky vyučují.

Představení Demagog |foto: Cirkusfera

Mladí artisté museli najít způsob, jak se v zemi bez cirkusových škol vzdělávat. Proto vymysleli projekt nazvaný Cirkusová laboratoř, v rámci něhož si zvou do Bělehradu profesionály ze zahraničí. Iniciátorem cirkusových kurzů a představení je Milan Manič, zakladatel a umělecký vedoucí sdružení Cirkusfera: „Spolupráce se zahraničními profesionály je jediný způsob, jak se můžeme naučit cirkusovému umění. Kromě toho, že si sem zveme artisty například z Francie, nebo ze Španělska, jezdíme se školit do Německa nebo některých zemí Skandinávie. V naší tvorbě se zaměřujeme na využití cirkusových umění jako prostředku k vyjádření příběhu, tématu nebo situace. To je podle mě způsob, jak se můžeme dopracovat k novocirkusové formě. V souboru je nás devět a každý umíme jinou disciplínu. V našem týmu jsou žongléři, akrobaté, herci, hudebníci a v neposlední řadě také klauni.“

Víc než vláda, pomáhá mladým Srbům v rozvoji nového cirkusu Francouzský institut Prostor na zkoušení mají zatím zadarmo v prostorách bývalého cukrovaru, který byl v 90. letech přebudován na divadlo. To zkrachovalo a budova pomalu chátrá. Srbští artisté by ji chtěli znovu oživit a přilákat od ní diváky. Zároveň chtějí novocirkusovou estetiku šířit i na jiná místa Srbska a do dalších zemí Balkánského poloostrova. V letních měsících se proto vydají na třítýdenní cestu s projektem Cirkobalkana.

Partnerem v projektu Cirkoblakana je chorvatská nezisková organizace Cirkorama Její členové se věnují výuce i tvůrčí činnosti v oboru nového cirkusu. Soubor Cirkorama vystoupila i na dubnovém festivalu Nedelja savremenog cirkusa v Bělehradu s inscenací Dance Macabre v režii Jadranky Žinić Mijatović: „Už na střední škole jsem hodně přemýšlela o tom, co se děje s člověkem po smrti. Nejde jen o jeho tělesnou stránku, ale také o stránku duševní. Snažila jsem se hledat odpovědi v knihách. O to víc, když jsme se nedávno rozhodli na toto téma udělat novocirkusovou inscenaci Danse Macabre. Je to symbolické představení plné odkazů na rituály spojené se smrtí. V inscenaci vystupuje šest akrobatek na šálách a na hrazdě. Postupně zjišťuju, že je potřeba pracovat s nimi na hereckém výrazu, protože jsou tělem i duší víc akrobatky, než herečky.“