Nová Revue Labyrint: Všichni máme rádi, když se někdo dívá

Kulturní časopis Labyrint založil roku 1990 Joachim Dvořák, později zprovoznil stejnojmenné nakladatelství a časopis přejmenoval na Revue Labyrint. Od roku 1997 vychází Revue jednou ročně vždy zaštítěna obecným tématem. Přináší nové zahraniční i tuzemské prozaické texty nebo dosud nepřeložené starší práce klasiků, eseje, rozhovory, výtvarnou přílohu, komiksy a texty o filmu nebo o divadle.

Letošní číslo se na svých 220 stranách zabývá aktuálním fenoménem sebezobrazování, selfies, prezentace na sociálních sítích a s tím spojeného sledování. „Ve chvíli, kdy jsme kucháni cizíma očima, si potvrzujeme svoji existenci, přesvědčujeme se o tom, že „jsme“ – alespoň jako laboratorní myš, věříme ve svoji reálnou přítomnost,“ píše v úvodní eseji Orgie narcismu. Selfie, super-face, vizuální samohana historik umění Václav Hájek.

Fotografie jako médium schopné zakonzervovat život je motivem povídky Ta pravá od Michela Fabera – prostřednictvím Revue se nová povídka poprvé dostává ke čtenářům. Ukázka z románu-eseje Placený za stání, jehož autorem je Gauz, vycházející hvězda francouzské literatury, vlastním jménem Armand Patrick Gbaka-Brédé narozený v Pobřeží slonoviny, nás zavádí do prostředí pařížského obchodního domu, kde hlavní hrdina pracuje jako ochranka – takže muž placený za to, že stojí a pozoruje. Své vlastní slídilské sklony pak můžete ukojit, když čtete úryvky z milostné korespondence fotografky, politické aktivistky a modelky Tiny Modotti s jejím milencem, fotografem Edwaredm Westonem.

Obálka Revue Labyrint |foto: Nakladatelství Labyrint

Textů pojednávající hlavní téma rozličnými způsoby najdete v Revue Labyrint desítky, není třeba s jejich četbou spěchat – další příděl podnětného čtiva přijde až za rok. Novým voyeurismem jsme se zabývali celou hodinu čtvrteční Čajovny, kdy našimi hosty byli editoři Revue Ondřej Kavalír a Marie Iljašenko.