Jaroslava Moserová: Historky o lidech, na které se nezapomíná (5/5)

Možná z mužského ostychu poslal Jan Halas do nemocnice mě a tak jsem měla to štěstí se s paní Moserovou setkávat každý týden až do její smrti v březnu 2006. Domluvily jsme se na pětidílném pokračování jejích vzpomínek na lidi, s nimiž se v životě setkala. Věnovala jim už celkem skromnou, ale velmi úspěšnou knížku Historky, která měla několik dotisků nejen proto, že její autorka se stala veřejně známou političkou, ale jistě i proto, že zdánlivě nenápadná a jakoby prvoplánová vyprávění se skládala v celek, vypovídající o životě v Česku i v cizině od konce 2. světové války až do aktuální současnosti zcela jedinečným způsobem.

Výběr postav i příběhů dosvědčoval u autorky její bytostnou demokratičnost, skutečnou lidovost v nezprofanovaném slova smyslu, úctu k práci lidí, stojících v pozadí velkých výkonů jako pomocný personál a lásku a zájem o zvláštnosti i starosti každého člověka.

Pět pokračování, která vznikla až po vydání Historek, jsme natáčely s Jaroslavou Moserovou v jejím bytě v Kamenické ulici s nádherným výhledem na Prahu na reportážní magnetofon. Šlo nám to pomalu, při každé návštěvě zvládla paní Moserová jedno čtení s opravami a různými verzemi. Říkaly jsme si, že tohle naše zcela rozhlasově nestandardní natáčení literárního pořadu je jakýmsi úplatkem osudu, aby to, co budeme připravovat dál, už se natáčelo ve studiu a ve zdraví.

Pokračující chemoterapie ubíjela Jaroslavu Moserovou vůčihledně a na jejím čtení je to poznat, navzdory jejímu skvělému vypravěčství a humoru. Jako zkušená lékařka věděla, co se s ní děje, byla velmi statečná a zcela nesentimentální a do poslední chvíle optimistická, ale bylo na ní vidět, že jestli jí tato léčba má vrátit zdraví, je to za cenu trmácení se těžko schůdným údolím bolesti a úbytku všech sil. Víme, že Jaroslava Moserová na konec tohoto kaňonu nedošla. Historky o lidech, na něž se nezapomíná, jsou posledním záznamem jejího hlasu vůbec.

Od 3. do 7. června 2006.