Nejvíc jsem se naučila od králíků z klobouku, říká střihačka Jiřina Pěčová. Za celoživotní přínos ji letos ocenil Anifilm
V titulcích se jméno střihačky Jiřiny Pěčové poprvé objevilo v roce 1975 u pohádkové série Říkání o víle Amálce. O sedmačtyřicet let později její celoživotní práci v oblasti animovaného filmu ocenil festival Anifilm. Proč při jednom z prvních pohovorů musela potvrdit, že není závodní sportovkyně? A co měla nejraději na spolupráci se skladatelem Petrem Skoumalem? I o tom mluvila ve Vizitce s Tomášem Pilátem.
Nejen Říkání o víle Amálce, ale i Opička Žofka, Maxipes Fík, Bob a Bobek – králíci z klobouku, Velká sýrová loupež, Fimfárum Jana Wericha nebo Broučci. Ve všech těchto pohádkách má prsty střihačka a pedagožka Jiřina Pěčová. Její cesta přitom vůbec nebyla přímočará, původně se k oboru dostala na konci padesátých let po třídenních zkouškách coby konturistka.
Nové díly Toma a Jerryho totiž do Československa přijel vyrábět režisér a producent Gene Deitch a ve studiu Bratři v triku bylo třeba posílit stavy. Celkem tu tehdy vzniklo třináct dílů, pak se výroba opět přestěhovala do zámoří. Jen o dva roky později tu Deitch ovšem natočil satirický a Oscarem oceněný příběh Munro o čtyřletém chlapci povolaném do armády. „Ve filmu Munro jsem dělala déšť,“ usmívá se paní Pěčová.
Hálo, co ještě můžeme vyhodit?
Ve Vizitce detailně vysvětlila náplň práce konturistky, mluvila ale také o tom, jak se toužila dostat k techničtější profesi, a proto si udělala promítačský kurz. Díky tomu se dostala nejen k režisérům, jako byl Vojtěch Jasný, ale také k zajímavým překladatelům.
Přímo do střižny ji pak dostaly technicky laděné rady, které dávala nočním natáčením unavenému režisérovi Bořivoji Novákovi. Coby střihačka se postupně pouštěla do nasazování ruchů a hudby, později to s kolegyní dopracovaly i ke třinácti rozstříhaným filmům v jeden moment.
Ve Vizitce Jiřina Pěčová poutavě popisovala i trampoty se střihem filmů, které se překládaly do cizích jazyků, přičemž dobrodružství přinášely hlavně jazyky jako arabština. „To jsme pak museli volat do rozhlasového studia, kde arabsky uměli, abychom se ujistili, co ještě můžeme vyhodit, aby to neztratilo význam.“
Důležitou osobou v jejích vzpomínkách je služebně starší kolegyně Zdena Navrátilová. „Přenechala mi filmy Václava Bedřicha, protože věděla, že se od něj nejvíc naučím. Byl to nejlepší režisér animovaných filmů, uměl navazovat záběry, dokázal animovat uprostřed záběru a měl čich na dobré autory. Přinesl třeba Maxipsa Fíka nebo Boba a Bobka.“
Související
-
Střihač musí umět rozpustit své ego a chránit autenticitu filmové postavy, říká Jan Daňhel
Jan Daňhel patří mezi přední české střihače. Je dlouhodobým spolupracovníkem režiséra Bohdana Slámy, vyučuje na FAMU, má rád humor v hudbě a blízký je mu surrealismus.
-
Andrea Sedláčková: Osobní zkušenosti v mých filmech jsou výsledkem francouzské filmařské výchovy
S režisérkou, scenáristkou a střihačkou usazenou ve Francii mluvil ve Vizitce Tomáš Pilát.
-
Čeho se bojíte vy? Animátorka Lucie Sunková maluje na sklo film Zuza v zahradách
Ačkoliv animaci studovala na pražské FAMU u Břetislava Pojara, jenž rád pracoval s loutkami, zvolila si Lucie Sunková jako svou specializaci kreslenou animaci.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
