Střihač musí umět rozpustit své ego a chránit autenticitu filmové postavy. Někdy i proti režisérovi, říká Jan Daňhel

19. únor 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Daňhel

Jan Daňhel patří mezi přední české střihače. Je dlouhodobým spolupracovníkem režiséra Bohdana Slámy, vyučuje na FAMU, má rád humor v hudbě a blízký je mu surrealismus – tedy i poetika výtvarníka a režiséra Jana Švankmajera, kterého zachytil v loňském dokumentu Alchymická pec. I o ní ve Vizitce mluvil s Tomášem Pilátem.

Když se Jan Daňhel rozhodoval, zda studovat střih, anebo architekturu, na filmařskou stranu se přiklonil i díky filmům Jana Švankmajera. „Tehdy jsem zjistil, že střih nemusí být jen hladký, ale že může mít i princip koláže,“ odkazuje k iniciačnímu momentu. „Dodnes mám rád, když střih vytváří významy. Hladký střih je promarněná šance, teprve nárazem vznikají emoce.“

Jan Švankmajer – Hmyz – film still

Daňhela, čerstvého padesátníka, dnes s šestaosmdesátiletým Švankmajerem pojí čtvrt století dlouhá známost ze Surrealistické skupiny. Když pak Švankmajer před několika lety začal točit svůj prozatím poslední celovečerák Hmyz, poprosil Daňhela a kameramana a dokumentaristu Adama Oľhu, aby o něm natočili dokument. Vznikl tak dvouhodinový film Alchymická pec, v němž Jan Švankmajer diváky nechá nahlédnout velmi blízko. Řeč přitom není jen o umělcově domě a ateliéru.

„Při točení jsme se odpíchli od materiálu z Hmyzu a postupně jsme obkružovali Švankmajerovy mentální prostory. Nevěděli jsme, kam nás pustí. Jako bychom obcházeli plaché zvíře, ta cesta byla pozvolná,“ vzpomíná s tím, že míra Švankmajerovy otevřenosti nakonec všechny překvapila. Pro autorskou dvojici bylo důležité, že se jí ve filmu podařilo oživit Evu Švankmajerovou, ženu, která byla výtvarníkovou celoživotní partnerkou a také jakýmsi kritickým korektivem. „Evě se jeho tvorbu podařilo vyšponovat ještě výš,“ míní Daňhel.

Místa, kterým nerozumím

O střihačské profesi mluví jako o práci služebné. „Střihač je poslední instance, u které se sleze veškerý natočený materiál, tedy práce desítek lidí. Neustále v sobě musí vyvažovat submisivitu a dominanci. Jde o rozpouštění vlastního ega, ale i ega režiséra.

Musí ho naučit vidět to, co doopravdy natočil, a chránit autenticitu filmové postavy. Někdy i proti samotnému režisérovi,“ vysvětluje.  V těchto intencích přemýšlel i při přípravě Alchymické pece. V hlavě měl Švankmajerovo surrealistické desatero, které s kolegou Oľhou propojoval s natočeným materiálem: témata stavěli do protikladu, pohrávali si s humorem, do struktury filmu vpustily náhodu. Při střihu si pak dával pozor na svoje nápady, kterými nechtěl přebýt švankmajerovskou poetiku.

Čtěte také

Ve Vizitce detailně hovořil také o svém střihačském vkladu do filmu Krajina ve stínu režiséra Bohdana Slámy, s Tomášem Pilátem probral i specifika černobílého střihu. Řeč přišla i na Daňhelovu fotografickou tvorbu. „Fotka mi umožňuje orientovat se ve světě, používám ji jako způsob, jak poznávat realitu. Estetické kvality fotky vznikly vlastně jako její vedlejší produkt,“ konstatuje. Daňhel nefotí lidi, zajímá jej hlavně krajina a místa, „kterým nerozumí.“

Spustit audio