Navždy Antonín Dvořák: V radosti i utrpení, obdivující i obdivovaný

Velkolepost následných smutečních obřadů v Praze snese srovnání s nejvýznamnějšími státními pohřby. V hvězdné interpretaci uslyšíme tedy nejen Dvořákovy symfonie, koncerty, písně i komorní hudbu, ale také díla jeho předchůdců a v nejlepším smyslu slova následovníků.

Velký obdiv vyjadřoval Antonín Dvořák Franzi Schubertovi: „Ve většině svých děl je Schubert jedinečný v melodii, rytmu, modulaci i instrumentaci, ale z formálního hlediska je nejpůvodnější v písních a drobných klavírních skladbách“. Vzájemná náklonnost, úcta a vědomí jisté tvůrčí spřízněnosti byly rozhodující pro silné, celoživotní přátelství Antonína Dvořáka a Johannesa Brahmse.

Antonín Dvořák s rodinou v New Yorku, 1892|foto:Profimedia

Mezi ty, kteří náhlou ztrátu Mistra, jak byl Dvořák oslovován, pociťovali nejpalčivěji, byl jeho zeť Josef Suk a symfonie Asrael je toho přímým důkazem. Kdo trvale obdivoval dílo Antonína Dvořáka, jeho melodické nápady a jejich bohatost, byl Leoš Janáček. Znali se třicet let a byli vždy jeden pro druhého. Co spojovalo s Dvořákem už o tolik let mladšího Bohuslava Martinů? Nejen americká zkušenost, ale rozhodně také silný příklon k písňové a symfonické hudbě.

„Chci zdejší mladé skladatele upozornit na písně černošské a přiměti je, aby je přijali za základ svých skladeb“, prohlašoval v New Yorku Antonín Dvořák, který obdivně naslouchal violoncellovému koncertu Victora Herberta, aby pak vytvořil ten svůj. Zahraje jej Natalia Gutman. Stovky sólových a orchestrálních hráčů, pěvců a dirigentů stále obdivují Dvořákovu hudbu. V závěrečném díle Poledních koncertů to bude Martina Janková, Magdaléna Kožená, Jan Martiník, ale také např. Clevelandský orchestr, který zakončí sedmidílný cyklus Novosvětskou symfonií.