Vážná hudba a černošská krev aneb Jak Antonín Dvořák ovlivnil afroamerické skladatele

Na konci roku 1892 dorazil Antonín Dvořák na pozvání filantropky a ředitelky Národní americké konzervatoře Jeanette Thurber do New Yorku. Ve Spojených státech v té době probíhala společenská diskuze o tom, jak by měla vypadat a z čeho čerpat nová americká národní hudba. Určitá část kulturní veřejnosti vkládala své naděje do slavného evropského skladatele, jehož hudba se na amerických pódiích objevovala už od konce 70. let. V plném proudu se diskuze rozproudila až po té, co New York Herald zveřejnil interview, v němž Dvořák řekl mimo jiné toto:

„Nyní jsem přesvědčen, že budoucí hudba této země musí vycházet z toho, čemu se říká černošské písně. Ty se musejí stát skutečným základem každé seriózní a originální kompoziční školy, která má vzniknout ve Spojených státech. Tyto krásné a rozmanité písně jsou plodem této země. Jsou americké.“

Antonín Dvořák s rodinou v New Yorku, 1892|foto:Profimedia

Dvořáka k těmto myšlenkám inspiroval afroamerický skladatel a zpěvák Harry T. Burleigh, jenž ho seznámil s jihoamerickými spirituály. Dvořákovo nadšení nesdílel každý a v tisku se objevilo mnoho kritických hlasů, které měly jedno společné. Rasismus. Když se o půl roku později odehrála slavná premiéra Novosvětské symfonie, kritické hlasy převálcovalo všeobecné nadšení a nastupující generace afroamerických skladatelů začala naplňovat ideály, které Dvořák prorokoval.

Černé symfonie

Začátkem 20. století se začaly ve Spojených státech vytvářet dvě tradice afroamerické hudby. Jedna z nich do značné míry ignorovala vliv evropské vážné hudby a ukázala se jako ta životnější. Ze své kolébky v New Orleans se jazz během následujících dekád rozšířil po celém světě a vykrystalizoval v nepřehlédnutelný a zcela svébytný žánr. Paralelně s ním ale vznikala tradice afroamerické písňové a později i orchestrální hudby, která byla silně ovlivněná Dvořákovou Devátou. Dvořákova symfonie nebyla pouze inspirací, stala se určitým sdíleným idiomem a to do takové míry, že když měla v roce 1934 premiéru Negro Folk Symphony od afroamerického skladatele Williama Dawsona, byl její autor některými kritiky osočován z plagiátorství českého skladatele.

Čtěte také

Ať si děti zkusí, jak se skládá hudba. Z Dvořákova památníku děláme kulturní centrum, sázíme na interaktivitu, říká Vojtěch Poláček

Uvedení Dawsonovy ambiciózní kompozice předcházely ještě dvě další důležité premiéry symfonických děl od afroamerických skladatelů v podání významných amerických orchestrů. Jednou z nich byla Symfonii č. 1 e moll od skladatelky Florence B. Price. Premiéry se chopil Chicagský symfonický orchestr s dirigentem Frederickem Stockem v roce 1933. Chicago, ve kterém se Price usadila a v roce 1953 také zemřela, bylo tou dobou stále do značné míry provinčním městem. Afroamerická umělkyně se tak v roce 1943 odhodlala oslovit Sergeje Kusevického, tou dobou šéfdirigenta Bostonského symfonického orchestru.

„Můj drahý doktore Kusevický, především je nutné říct, že mám dva handicapy týkající se pohlaví a rasy – jsem žena a mám černošskou krev v žilách. Teď, když víte to nejhorší, mohl byste být tak hodný a nechat stranou případné sklony hodnotit hudbu napsanou ženou jako příliš emotivní, za to málo mužnou a promyšlenou; alespoň do té doby, než si prohlédnete některé z mých děl?“

Dopis, jehož celé znění uslyšíte v pořadu, nepřinesl Price žádné výsledky. Komunikace sice ještě nějaký čas rozpačitě pokračovala, Kusevický se ale symfonie nakonec neujal. Dílo Florence B. Price postupně upadalo v zapomnění. Na své znovuobjevení čekalo až do 21. století.

Bílý kánon?

Reakce na Dvořákovu symfonii, životní příběh Florence Beatrice Price i evropské turné afroamerické pěvkyně Marian Anderson v 30. letech 20. století poukazuje na komplikované a problematické vztahy mezi tradicí, kánonem vážné hudby a černošskými umělci, kteří do něj chtěli vstoupit.

Marian Anderson (1902-1993)|foto:Profimedia

Anderson byla první nebílá globální hvězda klasické hudby a zasloužila se o to, že jsou dnes interpreti jako například Sheku a Isata Kanneh-Masonovi bez problémů respektováni a jejich nahrávky vychází u prestižních labelů jako je Decca Classics. Nad barvou jejich pleti se nikdo nepodivuje, a pokud ano, jen v tom smyslu, jak důležitou roli může hrát při inspirování a motivování jejich nejen černošských fanoušků. S integrací skladeb afroamerických skladatelů to už je složitější. Signalizuje renesance zájmu o hudbu Florence B. Price v zahraničí nový trend a širší zařazování nebílých skladatelů a skladatelek do jinak vytrvale bílého kánonu koncertních programů a školních osnov? A pokud už ano, týká se to vůbec nějak české „vážnohudební“ komunity?

Poslechněte si náš pořad a skladby v něm a udělejte si svůj vlastní názor. Akademii pro vás tentokrát připravil Jiří Slabihoudek ve spolupráci s Kristýnou Šrámkovou, Zdeňkem Havlíčkem a mistrem zvuku Petrem Váněm.