Vytváření znějícího zvukoprostoru. S Vladimírem Franzem o tom, jak psal mladý Antonín Dvořák

4. prosinec 2022

Druhou symfonii Antonína Dvořáka si do svého dalšího dílu Sedmého nebe vybral Vladimír Franz. Dvořák ji psal ve svých čtyřiadvaceti letech.

„Aby si přivydělal, přes den musel dávat hudební lekce, hrával na tancovačkách, po hospodách. A do toho skládal. Jeho hudební přetlak byl obrovský. Jednu skladbu začal, skončil ji a začal novou. Často se stávalo, že denně napsal šedesát stránek partitury. A nečinil si to lehkým, začínal hned nejtěžšími formami, smyčcovým kvintetem, kvartetem, symfonií,“ říká Vladimír Franz a pokračuje: „Po krátkém nadšení z nové skladby Dvořák často popadal malomyslnosti a svá díla trhal a pálil v kamnech, zkrátka bojoval o tvar, jak tu živou vodu, kterou měl, dostat do koryta, aby nevytvářela močály a bažiny.“

V tomto období, kdy Dvořáka ještě nikdo neznal, tvořil svých prvních pět symfonií, spoustu komorní hudby, bojoval s žánrem opery. A v 70. letech 19. století na sebe konečně upoutal pozornost. Opravdový zlom přišel v roce 1878, kdy v porotě pro státní stipendium zasedá Johannes Brahms, který si všíml Dvořákových Moravských dvojzpěvů, nadchl se pro ně a doporučil je svému nakladateli.

Druhá symfonie je Dvořákovou nejrozsáhlejší. „Je daleko víc pastorální, jsou tu místa pro oddech, je strukturálně rozmanitá. Když ji Dvořák dokončil, bylo třeba ji svázat, ale Dvořák neměl na vazbu ani na desky. Jeho přítel, skladatel a dirigent Mořic Anger, mu peníze půjčil. Dvořák propadl splínu a chtěl ji zničit. Anger řekl: ‚Klidně si ji znič, ale desky jsou moje!‘ A symfonii si odnesl. Když Dvořáka přešel ten ničitelský zápal, Anger mu partituru vrátil, Dvořák ji uložil do bedny, kam ukládal většinu svých skladeba teprve po 23 letech od vzniku ji prohlédl, udělal pár retuší a pustil do světa,“ přibližuje Vladimír Franz okolnosti vzniku Dvořákovy Druhé.

Spustit audio

Související