Nade mnou hluboké nebe

Mezi první patřil přírodovědec Pavel Řepa z Tachova, hledající smír mezi divy přírodními a činy lidskými. Krásný je strom, a přestože si zasluhuje naši úctu a ochranu, může být i smýcen, když si to většina z nás bude přát, protože i člověk je součástí přírody a jeho činy do ní patří taky.

Později do seznamu přibyl Milan Augustin, historik a karlovarský archivář, který s neutuchajícím klukovským jasem hledá vztah historických událostí k dějům současným. V našem seznamu jsou pochopitelně i ženy, jenom teď žádnou z nich nepřipomínám, třeba příště.

Posledním, koho jsme svorně doplnili, byl Antonín Matuszkiewicz, historik, básník a spisovatel, jenž v roce 1981 byl členem stávkového výboru Solidarity, a za to byl i vězněn. Pak pracoval jako dělník. Narodil se v roce 1945 ve Lvově, který jeho rodina o rok později opustila. Žil ve Swidnici v Dolním Slezsku. Ve Vratislavi studoval na univerzitě historii, kulturní osvětu a muzejnictví. Od roku 2008 žije v Martínkovicích u Broumova.

Nad městem Sobotkou, mezi Vratislaví a Svídnicí, se tyčí hora Sléza, Šlenža, která ve Slezsku má podobnou úlohu jako u nás Říp. Od hory Slézy je pojmenované i Slezsko, v jehož názvu se ozývá vlhko, mlhavo, močál, v češtině sliz i slza, avšak latinský název hory je Mons Silentia, tedy hora mlčení. Stoupáme na ni, z její vegetace derou se skaliska černého gabra. Prý se tu odehrávaly věci, o kterých je lépe nemluvit, nevědět. A nebo se tu usadil řád, který měl za povinnost zachovávat mlčení, vysvětluje Antonín Matuszkiewicz. Výstup mu na rozdíl od nás nebere dech; míjíme prastarou kamennou plastiku v podobě medvěda, který má na zádech vyrytý kříž, což také může být znamení keltského kultu slunce, říká Antonín polsky, snad rozumíme dobře. My keltského medvěda na Řípu nemáme.

Čím výše jsme, tím jsou buky schýlenější stejně jako my, také „houštiny borovic níže, mystický dřeň smrku, přímo pod nohy nám vytéká gabro,“ lovíme Matuszkiewiczovy verše. Všem jeho slovům nerozumíme, leckdy je chytáme jenom jako povědomý zvuk, ale čím jsme výše, tím více chápeme.

„Kámen na vrcholu, osamocený, odsouzený k nebeskému vyhnanství,“ citujeme z Antonínovy poezie, a on dodává: „Při četbě česky cítil jsem srdcem, zavadil zřetelně o bliznu zastaralého rozdvojení řeči, ne odcizení ani bratrství, ale přímo předvěké mojí totožnosti.“

Kámen na vrcholu, snad torzo ženy, která drží rybu. Prý je pravěká a vyjadřuje tajemství jako celá Sléza. „Svobodná slova neslouží, svobodná slova mlčí. Být znamená neustále přicházet. Jdi, jako bys přišel. A bude-li plískanice nebo zima, ať hraje uvnitř kostela motýl, který nemůže vyletět.“ – Z Matuzskiewiczovy sbírky Nade mnou hluboké nebe.