Moderní afričtí dionýsové. O antice a afrických divadlech bez předsudků

Bintou Koffiho Kwahoulé uvedlo v české premiéře uvedli OLDstars v režii Tomáše Staňka v roce 2017
Bintou Koffiho Kwahoulé uvedlo v české premiéře uvedli OLDstars v režii Tomáše Staňka v roce 2017

Když se řekne africké divadlo, většině z nás se vybaví „skupinka pomalovaných, v sukénkách oděných černochů, ozdobených korálky a peřím, křepčící za zvuku bubnů u ohně. Vlastně spíš než o divadlo jde o rituál“, pomyslíme si. „Vždyť přece Afričané divadlo v pravém slova smyslu nemají. Divadlo je totiž vynález antiky.“

„Antické divadlo se stalo novodobým západním mýtem, který Evropa exportovala do celého světa“, píše francouzská teatroložka Patricia Vasseur-Legangneux v knize Řecké tragédie na moderním jevišti a dokládá, „že tento mýtus vznikl v 19. století, ne náhodou ve chvíli, kdy se zrodila také režie jako zvláštní disciplína.“

Mluvit o vztazích antického divadla a afrických dramaturgií znamená tedy opustit pohodlí zavedených klišé a utkvělých představ, zbavit se předsudků. Jak vůči antice, tak Africe. Samotná Afrika je opředena mnohými stereotypy. Ten o africkém divadle či lépe divadlech je pouze jedním z nich.

Togo, inscenace Teritoriálního tyjátru, cimrmanovsky laděný divadelní chvalozpěv na nejslavnější chvíli československého kolonialismu – námořní výpravu do Toga v roce 1920 se vysmívá mnoha stereotypům vůči Africe a našemu pokřivenému vztahu k ní

V lidech je dodnes silně zakořeněn pocit, že „Afrika je jakýsi monolit“, „teritorium, kde se zastavil čas“ na úrovni „dětského stádia“ Evropy. Ale vždyť Afriku tvoří tři a padesát různých států! Vlastně bychom ani sousloví africké divadlo neměli používat v jednotném čísle, protože tím redukujeme a zjednodušujeme velice pestrou množinu nejrůznějších divadelních kultur. Takovou pestrost a různost, jakou Evropan často nechápe, a tak ji nesprávně zaměňuje s primitivností.

My Evropané se někdy tváříme, jako bychom měli patent na civilizaci. Předpokládáme, že naše „evropská civilizace“ se má vůči „africké primitivnosti“ jako dospělý k dítěti. Má ji vychovávat, korigovat, poučovat, ovlivňovat ji, aby přijala jisté principy a zásady, samozřejmě ty naše.

Bajka o lásce, pekle a márnici v Čechách nejuváděnějšího afrického autora Cayi Makhélé uvedlo v české premiéře Divadlo Na Prádle v roce 2004 v režii Petra Hrušky

Na Afriku se díváme jako na uzavřený, ukončený, v podstatě mrtvý svět, který lze jednou provždy popsat. Jako nějaký útvar, který nemění skupenství ani tvar. Přisvojujeme si nárok na vzdělání a myšlení, na písemnou kulturu, vždyť Afrika, jak nespravedlivě tvrdíme, je založena hlavně na oralitě.

Jenže současní afričtí dramatici píší své hry, publikují, jejich texty jsou zkrátka zde. Nemůžeme je skrývat, ignorovat, tvrdit, že neexistují. Hrají se, dostávají různá ocenění a promlouvají k celému světu. Jejich autoři tvoří na křižovatce kultur a nejrůznějších estetických vlivů, které vstřebávají. Zvláštní místo přitom v jejich tvorbě zaujímá antika. Antickým divadlem a hrami se inspirují po svém. Nejde jen o pouhý akt emancipace, nýbrž o svébytný přístup uchopení skutečnosti, originální pohled na svět, kde vše souvisí se vším, svět mrtvý se světem živým, stejně jako antická tragédie s jorubským mýtem či bollywoodským muzikálem… A jsou přitom stále nuceni donekonečna obhajovat své právo na existenci.

Francouzská teatroložka Virginie Soubrier nazvala ve své studii chóru ve hrách Bintou a Fama jejich autora Koffiho Kwahoulé africkým Dionýsem. Ale dost možná, že úděl současných afrických autorů je spíše sisyfovský.

Autor Koffi Kwahoulé

Lucie Němečková na toto téma v pořadu hovořila s Alenou Sarkissian z Kabinetu pro klasická studia akademie věd, romanistou Vojtěchem Šaršem z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a afrikanistkou Janou Jirouškovou.