Mistr a Markétka

Mistra a Markétku jsem poprvé četla na začátku sedmdesátých let po návratu z vězení, a pak ještě mnohokrát. A je namístě říci, že jsem se vrátila do zcela jiné společnosti, než z jaké mě do vězení odvedli. Normalizace za ty dva roky udělala své. A tak jsem si četla Bulgakova a s gustem jsem si představovala, jak by bylo nádherné, kdyby také znormalizovanou Prahu poctil návštěvou Mistr Woland se svou suitou. Docela živě jsem viděla různé lidi, kteří nedávno převlékli kabát, jak se marně vykrucují před drzým Fagotem a úlisným kocourem Kňourem, a při výjevech z domu spisovatelské organizace MASOLIT, zvaného Gribojedov, jsem měla jasně před očima Dobříš a její normalizované obyvatele.

Po mnoha letech, v roce 1994, jsem v Moskvě skutečně byla a zažila jsem tam něco, co mi potvrdilo mimořádnost Bulgakovovy knihy. Seděla jsem v hotelovém pokoji a na někoho čekala a pustila jsem si televizi. Byly v ní vidět jakési obrázky, nějaký velký bílý dům, na nějž dopadaly střely, a najednou se ozvala slova: "Copak to je za dým tamhle na bulváru?" "To hoří Gribojedov," vysvětloval Azazelo. "To ho nejspíš navštívila naše nerozlučná dvojice, není-li pravda?" "Nepochybně maestro." Můj úžas neznal mezí.

Pochopila jsem, že ten velký bílý dům je ruský parlament, na který dal Boris Jelcin střílet, a televize autentické záběry doplnila pasáží z Mistra a Markétky. Takovou míru pronikavé sebeironie bych byla od ruské televize nikdy nečekala. A také bych byla po pravdě řečeno nečekala od sebe, že se mi při zaslechnutí několika slov pronesených rychlou ruštinou okamžitě vybaví jejich překlad. Zřejmě jsem ale už mezitím přečetla Mistra a Markétku tolikrát, že jsem knihu znala skoro nazpaměť.

Po návratu domů jsem tu úžasnou historku vyprávěla Nikolaji Stankovičovi, a ten mi udělil významné ponaučení. Viděla jsem podle něj na vlastní oči přesvědčivý důkaz, proč Západ nikdy nemůže pochopit Rusko a naopak. Když totiž obyvatel Západu uvidí v televizi to, co jsem viděla já, bude samozřejmě nadšen a bude si představovat, že v Rusku je to vlastně stejné jako v jeho zemi. Není zvyklý na to, že skutečnost je jedna věc a mediální přetvářka něco úplně jiného, že se pro získání lepšího dojmu vyplatí nechat umělcům nějakou tu svobodu. A když běžný Rus uvidí v televizi nebo v kině obyčejný západní film se spoustou zboží a lidmi, kteří běžně cestují za hranice, řekne si: "éto kak v kino". Bude si myslet, že je to obvyklá propaganda, ale ve skutečnosti že na Západě žijí lidé v podobném nedostatku a nesvobodě, jako on sám.