Miloš Rejchrt: Nezničitelný věnec lásky

Psí hřbitov
Psí hřbitov

V supermarketu, kam chodívám nakupovat, zase už přemístili  zboží v regálech.

Na hlavní trase, kterou nákupní vozíky k pokladně obvykle míří, se objevily svíčky, hřbitovní svítidla, umělé květiny, věnce a podobné produkty. Datum Památky všech věrných  zesnulých, neboli Dušičky, je sice až 2. listopadu, ale obchody vždycky kalendář o hodně předbíhají, brzy se v regálech objeví vánoční ozdoby a budeme při nakupování poslouchat, že už narodil se Kristus Pán. Čas i tak běží jako splašený a obchodníci ho ještě popohánějí.

Sklon hledat a najít i na tom zlém něco dobrého ve mně s přibývajícím věkem sílí, a tak i hřbitovní ozdoby v sousedství běžného spotřebního tovaru vnímám jako vzkaz „memento mori“, pamatuj na smrt. 

Potřebujeme takové upomínky nejen o Dušičkách, a když si jich všimneme, možná pak budeme i jinak nakupovat a vůbec jinak se chovat. „Nauč nás počítati dnů našich, ať uvodíme moudrost ve svá srdce.“ Tuto prosbu najdeme v Bibli, a pakliže se nám vybaví při nákupu v obchodním centru, tož chráme konzumu, buď za to pochválen!

Ovšemže  ještě vhodnějším a k tomu účelu přímo zřízeným místem pro rozjímání o vztahu časnosti a věčnosti jsou hřbitovy. Rád se na jednom z nich u nás na Praze 8 procházím.

Nad hroby se tam i v této nenáboženské době tyčí kříže a na pomníčcích  nescházejí vyznání lásky až za hrob, leckdy zrýmovaná, například: „Shledáme se zas, až přijde náš čas“.

Zaujalo mne přemýšlivé vyznání „Děkuji Bohu, že jsem mohl žít s tebou. Zvláštní, že tvorům, jako jsi ty, není dopřána věčnost“. Nad touto úvahou je vepsán rok narození a úmrtí, ne úplně obvyklé jméno „Toto“ a fotografie. Na fotografii se psovsky oddaně tváří bernardýn. Hřbitov na kraji města je totiž pro psy a kočky. Už se v něm několik let nepohřbívá, ale stále tam planou svíčky, leží čerstvé květiny a také věnec nezničitelných plastikových buřtů.

Žijeme v době paradoxů. Přes 50 procent lidských úmrtí se v Praze vyřídí bez obřadu ve spalovně mrtvých těl. Každou 15. urnu si ani nikdo nevyzvedne. Na druhé straně ale existuje v témže městě psí hřbitov, pejsci a fenky tam leckdy kromě svého psího jména mají i příjmení svého páníčka, a ovčák Erik z Vladivostoku dokonce má na hrobě ne obyčejný kříž jednoduchý, nýbrž dvojitý, pravoslavný.

Celé to místo posledního zvířecího odpočinutí působí groteskně, ale přiznávám se, že mne i dojímá. Je totiž důkazem, že i v této elektronické době, kdy na nějaké hluboké a intenzivní prožívání citů nezbývá čas, protože musíme stále něco lajkovat a hejtovat, měl někdo někoho opravdu rád.

Na psím hřbitově nechávám na sebe dopadat smutek z pomíjivosti všeho krásného a s podobně smutnícími sdílím touhu po věčnosti. U toho zůstávám, do úvahy o stejnosti či jinakosti duší lidských a zvířecích se nepouštím, jen cítím, že láska trvá, i když my, zvířata i lidé, pomíjíme.