Miloš Rejchrt: Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti

16. září 2019

Byl jsem u toho, když se v Praze odhaloval Stalinův pomník.

Slavnost to byla velkolepá, nejsilněji na mne, devítiletého kluka, zapůsobily kužely světla vrhané na sochu vojenskými reflektory z druhého břehu Vltavy. Okouzlení světelnými efekty ale bylo jen chvilkové. Záhy jsem od rodičů i dvou starších sourozenců převzal hodnocení, že ten pomník je modla a platí o ní druhé Boží přikázání „neučiníš sobě rytiny ani jakéhokoli podobenství těch věcí, nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti“.

Čtěte také

„Ten pomník bude tak veliký, jak veliká je naše láska k Sovětskému svazu“, poeticky zdůvodnil jeho 22 metrů délky a 15 metrů výšky Zdeněk Nejedlý. Jenže stalo se, s čím nikdo nepočítal. Sovětští soudruzi z ničeho nic přišli na to, že kult osobnosti je úchylka a není omluvitelný ani láskou k Sovětskému svazu.

A tak sedm let po odhalení byl pomník s  vytesaným věnováním „Svému osvoboditeli – československý lid“ zase zahalen, ohrazen jakýmsi bedněním a záhy se začaly z toho místa ozývat dunivé detonace. Žulové a betonové monstrum bylo zdemolováno na padrť a odklizeno prý do slepého ramene řeky Vltavy.

V druhé třídě základní školy jsme se učili písničku „Nepojal by tolik vod Dněpr, jak je širý, co má Stalin rozumu, moudrosti a síly“. Někdy v páté třídě jsem v souvislosti s osobností tohoto opěvovaného jedince poprvé slyšel slovo kult.

Čtěte také

Z mimoškolních zdrojů jsem byl později poučen, že kult je prostě náboženská úcta, ctění něčeho, co je větší než my lidé a Francouzi slovem kult označují bohoslužby v kostele. Takový kult je v pořádku, tak jsem si to v hlavě uspořádal, zatímco kult soch, obrazů a jiných artefaktů vytvořených lidskýma rukama je modlářství. Hříchem proti druhému přikázání je ale hlavně kult nějakého lidského jedince, jenž nadměrně uctíván a oslavován, přestává být člověkem jako my a stává se božstvem. 

O mnoho let později jsem v knize Karla Poppera „Otevřená společnost“, napsané již v roce 1943, objevil větu, která mé zážitky a objevy z dětství a mládí výstižně shrnuje. „Má-li naše civilizace přežít, musíme se zbavit zvyku uctívat velké osobnosti. Velké osobnosti se dopouštějí také velkých chyb.“

Čtěte také

Ano, je to tak, zvláště pak velcí vojevůdci a osvoboditelé se dopouštějí velkých chyb a nejen chyb, neboť války, i ty svaté a osvobozenecké, jsou ze své podstaty provázeny zločiny a zvěrstvy. Sochy vojevůdců do naší civilizace nepatří: svádějí ke kultu vítězného násilí, snadno se stávají modlami a probouzejí vášně známé z náboženských válek. Je proto lepší jim žádné sochy nestavět.

A když už byly postaveny, nechť jsou decentně uloženy někde v depozitáři, pokud se tam vejdou; třeba další generace si s nimi poradí lépe než my. Ale i naše generace si alespoň v případě proluky po pomníku na Letenské pláni poradila výtečně: stojí tam teď metronom, a tomu nehrozí, že by se někdy stal modlou, byť jeho kyvadlo, tiše odměřující čas, je ještě vyšší, než byl Stalinův pomník.

autor: Miloš Rejchrt
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.