Michal Dočekal: Znoj

8. říjen 2018
02411184.jpeg
0:00
/
0:00

Konečně nastal podzim, ale je to spíš malá zima. Babí léto nebylo a z tropů začalo rovnou sněžit.

Jaro jsme taky přeskočili, hned přišel znoj.

Slovo znoj jsem poprvé, a možná i naposledy, slyšel v řeči užít básníka Ivana Diviše. Použil jej ve významu vedro, ale podle slovníku znamená i pot, těžkou práci, lopotu, strast, svízel, ale i pramen. Prostě slovo nabité významy a pro básníka jak dělané.

Znoj je pro tuto úvahu důležité slovo, ale neméně důležitý je i Ivan Diviš. Velký český spisovatel, autor mnohých básnických sbírek i olbřímí esejisticko-deníkové Teorie spolehlivosti a v neposlední řadě i básně Moje oči musely vidět.

Michal Dočekal: Medaile pro Karla Sýse

Karel Sýs na snímku z roku 2014.

Zasloužilý umělec Karel Sýs byl navržen na státní vyznamenání. Pokud prezident návrh Poslanecké sněmovny přijme, bude pan Sýs dekorován 28. října na Pražském hradě.

V té skladbě Diviš účtuje s celým 20. stoletím a není to bilance kladná. O čem by psal dnes, co by viděly jeho citlivé oči? A co by napsalo jeho pero sycené žilou plnou černé krve, jak píše v jiné své básni?

Viděl by střídání úmorných veder s přívalovými dešti, které vyprahlá, ale špatně obhospodařovaná půda nemůže pojmout.

Viděl by v klimatických extrémech obraz extrémů politických, neboť to co je nahoře, je i dole, říkali alchymisté.

Viděl by, jak jsme na naší bárce vztyčili prapor sobectví, který hlásá, že naše loď nepřijímá žádného tonoucího. Ať si každý pomůže sám, my jsme je koneckonců do těch vln neházeli.

Viděl by, jak mnozí hlasovali kliknutím pravého palce na displayi mobilu - jako obecenstvo v římském amfiteátru - že pomáhat postiženým válkou nechceme a nebudeme.

Slyšel by primase země české a nástupce svatého Vojtěcha, jak se svěřuje, že neví, zda pomáhat sirotám. 

Ranní úvaha Michala Dočekala: Úsměv

02800494.jpeg

Můj přítel - malíř a sochař Jiří Sozanský - je člověk vnitřně laskavý a má rád humor.

Mohl by si přečíst článek v novinách, které před sto lety pomáhaly vzniku této republiky a před 30 lety připravovaly její znovuzrození, jak píší, že není vůbec jisté, zda nějací sirotci existují. To poselství nebylo kdysi úctyhodnému listu zjeveno shůry, ale přišlo to seshora. Od vrchnosti.

Ivan Diviš by viděl prezidenta země, jak hrozí holí i pěstí a svým nevoličům vzkazuje, ať drží klapačku. Mohl by slyšet exprezidenta, který vidí nebezpečí v Paříži a Berlíně, ale jedovaté polibky, které rozdává Moskva, ho nezneklidňují.

A konečně by básník, tak citlivý na slovo, mohl vidět, jak je literatura opět vláčena na pranýř, protože sprostotu v éteru nechceme. A literaturu cizí našemu lidu už vůbec ne!

Někomu se asi  zastesklo po všech těch "atentátech na kulturu". No, tak dost nářků: je to tu zpátky. Plivat sprostou slinu nám do Vltavy nikdo nebude!

Na otázku „Kde domov můj“ odpověděl by básník asi jadrně. My můžeme konstatovat, že naše země prochází změnou klimatu. Mírné a smířlivé polohy - jara a podzimy - opouští směrem k extrémům. Co s tím? 

Ranní úvaha Michala Dočekala: Znovuzrození

03220664.jpeg

Toto je příběh o znovuzrození. Není sice tak velký a slavný jako vánoční příběh o narození, ale svým drobným způsobem se do předvánočního období hodí.

Nedávný zážitek z divadelního představení, které přerušila skupina politických extremistů, mi přinesl zajímavou zkušenost. V sále nás bylo něco přes 200 diváků. Holých či spíš dutých lebek bylo asi dvacet maximálně dvacet pět. Tedy něco málo přes deset procent, ale organizovanou agresí se jim podařilo představení skoro zničit.

A to i přes to, že většina si přála, aby hra pokračovala. Byla nás většina, ale nedokázali jsme čelit násilí menšiny. Co jsme ale měli dělat? 

Diskutovat s násilníky? Začít se prát? Odejít z divadla? To vše by vlastně znamenalo přistoupit na vnucená pravidla. Neudělali jsme nic a půl hodiny vítězilo násilí a extremismus. Pak přišla policie. Kde byla a co dělala do té doby je otázka, která mne trápí, ale věnovat se ji teď nechci.

Jsem přesvědčen, že většina obyvatel mé země není pro to, aby byla zrušena jara a podzimy a zvítězily extrémy - ani ty klimatické, ani ty politické. Bránit se těmto změnám je námaha, nepohodlí, svízel, lopotná práce - tedy znoj.

Ale ono slovo má ještě jeden význam - znoj znamená i pramen.

Je nás většina, buďme tedy pramenem změny klimatu - nahoře na nebi i zde na zemi. Nepůjde to lehko, ale aspoň se jednou budeme moci podívat básníku Divišovi do očí.

Spustit audio
autor: Michal Dočekal