Ranní úvaha Michala Dočekala: Úsměv

02800494.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02800494.jpeg

Můj přítel - malíř a sochař Jiří Sozanský - je člověk vnitřně laskavý a má rád humor.

Mohlo by se stát, že při letmém setkání s ním tyto kvality neobjevíte, protože na první pohled působí jako člověk vážný. A takové je ostatně i jeho dílo: vážné až zasmušilé. Přesto bude v této úvaze hrát úsměv důležitou roli.

Ve svém díle věnuje Sozanský pozornost člověku v mezních situacích a to se zvláštním zřetelem ke vztahu člověka a moci. V tomto ohledu mu zejména 20. století nabízí bohatý, i když často hrůzyplný materiál a Sozanský (ročník 1946) může koneckonců čerpat i z osobní zkušenosti. Tyto inspirační zdroje přetvořil umělec v úctyhodné dílo.

Sám původem proletář (ovšem bez onoho ideologicky pejorativního nátěru, které tomuto slovu dala komunistická totalita), vyučený zedník a posléze absolvent Akademie výtvarných umění, pracoval od počátku své kariery v první polovině 70. let na hraně, ale často i za hranou oficiálně přijímané a oceňované estetiky.

Tvořil enviromentální projekty ve starém královském městě Mostu, které těžba uhlí odsoudila k zániku i v bývalém terezínském ghettu, kde trpěly a umíraly tisíce, kvůli nesmyslné rasové nenávisti. Vystavoval jen neoficiálně.

02393782.jpeg

Ve svobodných letech pak nastoupenou cestu neopouští: pořádá výtvarné akce ve válkou zničeném Sarajevu, vystavuje v ulicích povodněmi devastovaného Karlína, vytváří pomník politickým vězňům, který lze vidět před nešťastně proslulou věznicí ve Valdicích a jiný v památníku, ve který byl přetvořen komunistický koncentrační tábor Vojna.

Kromě mnoha dalších projektů realizuje pozoruhodnou výtvarnou esej Odcházení, v níž z portrétů posledních měsíců života Václava Havla - Sozanský je mimo jiné bravurní kreslíř - z Havlových textů a z abstraktních skvrn černé a rudé, barev noci a krve, vytváří obraz posledních věcí člověka. Ale také úvahu o tom, co z velké osobnosti zůstává a co odchází. Úvahu hodnou velkých barokních mistrů, úvahu o duchu a o těle.

A tento vážný a svým dílem závažný Sozanský se vrátí ze Španělska, bude tam mít výstavu, samozřejmě kde jinde než v bývalém frankistickém vězení pro politické vězně, a prosloví úvahu o tom, jak jsou Španělé, pochopitelně na rozdíl od nás Čechů, milí, vstřícní a usměvaví.

Upřímně: nemám rád tyto rychlé soudy a hodnocení národní povahy formulované po prodlouženém víkendu nebo týdnu stráveném u moře. Člověk na přátelské návštěvě či na dovolené vidí svět jinak než uprostřed všech těch zmatků, stresů a protichůdných požadavků, ze kterých se skládá náš všední život. Obyčejný život prostě vypadá jinak než jeho víkendová příloha, pane malíři!

Hlasitě odporuji Sozanskému, ale v duchu si musím přiznat, že já se usmívám dost málo, se vstřícností a otevřeností na tom taky nejsem nejlíp a to, co považuji za sympaticky prezentované sebevědomí, to může často vypadat jako arogance.

03302529.jpeg

A tak si umiňuji, že se změním a začnu tím, že se budu víc usmívat. To mne nic nestojí a nikomu to neublíží, alespoň doufám.

Předsevzetí mi nevydrží dlouho. Tedy vydrží přesně do 28. října, kdy si mezi prezidentem oceněnými osobnostmi přečtu jméno Petra Žantovského. To mi pak můj úsměv ztuhne. Tento nositel vyznamenání “Za zásluhy” vstupuje na scénu v polovině 80. let, kdy pomáhá normalizovat do té doby sympaticky “nenormální” hudební časopis Melodie. Mocní donutili osobnosti typu Jiřího Černého či Jana Rejžka /a mnohé další/ odejít a nahradili je poslušnějšími redaktory.

Petr Žantovský byl jedním z nich. Vnímavě pochopil potřeby tehdejší moci a své pochopení pak vyjadřoval písemně. Vstřícnost k notám, které diktuje moc, osvědčil i posléze. Pozorně naslouchal Václavu Klausovi a nyní i Miloši Zemanovi. A byl vyznamenán.

Jiří Sozanský o moci přemýšlel jinak a své dílo vytvořil nezávisle na ni, a právě proto může svým dílem reflektovat mocenskou zvůli. Ocenění na Hradě se asi nedočká, ale vadit mu to nebude. Jeho život a dílo vzbuzují respekt a úctu a toho nedosáhnete, ani kdybyste měli medailí jako severokorejský generál.

V dnešní době, kdy se opět musíme k moci chovat velmi obezřetně, jsou takoví lidé jako Sozanský příkladem a inspirací. A jejich výzva k úsměvu, ať je vyslyšena.

Ať je to úsměv sebevědomých občanů, kteří se i na pohůnky a jejich mocipány usmějí. Na ně ovšem jen s pohrdáním.