Michal Dočekal: Medaile pro Karla Sýse

29. červen 2018
Karel Sýs na snímku z roku 2014.

Zasloužilý umělec Karel Sýs byl navržen na státní vyznamenání. Pokud prezident návrh Poslanecké sněmovny přijme, bude pan Sýs dekorován 28. října na Pražském hradě.

Tento fakt může mnohým znít poněkud nezáživně, protože označení „zasloužilý umělec“ buď nepamatují nebo na něj už pozapomněli. Nuže, tímto titulem byli ověnčeni umělci, jejichž tvorba a postoje byly komunistickému režimu obzvlášť milé.

Karel Sýs se stihl stát zasloužilým umělce takřka na poslední chvíli, v roce 1989. 28. října tohoto roku se pravděpodobně stane nositelem dalšího státního vyznamenání. A to vyznamenání od státu, který svoji identitu a étos odvíjí od popření a antagonismu k režimu, který představovala Československá socialistická republika. Režimu, kterému Karel Sýs na poli literatury vehementně sloužil.

Prezident Miloš Zeman a předseda Unie českých spisovatelů Karel Sýs (uprostřed)

Byli to lidé zvláštního ražení, kteří vstupovali do KSČ po srpnové okupaci. Většina z nich tak učinila na základě pragmatické úvahy a z karierních důvodů, malá část ze zvráceného přesvědčení, ale všichni s vědomím, že slouží okupační moci.

Tito normalizační vlajkaři se v drtivé většině za své někdejší angažmá stydí, někteří jej omlouvají dobrými věcmi, které se jim v mizerné době podařilo díky jejich kolaboraci prosadit, jiní zarytě mlčí. Karel Sýs se ke svému komunistickému angažmá hrdě hlásí a současný režim tvrdě kritizuje. Je to jeho právo a je pýchou demokracie, že kritiky neumlčuje. Sýsem obdivovaný totalitní režim takové možnosti svým kritikům nedával. Naopak.

Sýse už za umění ocenil Husák, na rozvoji demokracie se nepodílel, hodnotí Fischer

03755366.jpeg

Poslanci navrhli udělit státní vyznamenání básníkovi a levicovému publicistovi Karlu Sýsovi, kterému v roce 1989 prezident Gustáv Husák udělil titul zasloužilého umělce. Měl by být básník oceněn i po téměř třiceti letech polistopadového vývoje, který ve své tvorbě kritizuje? 

Bertolt Brecht, velký básník a dramatik, vzkazuje ve své slavné básni moralistům toto: „Vy, kdož se vynoříte ze záplavy, v níž my jsme utonuli, vzpomeňte, až budete mluvit o našich slabostech, také na temný čas, jemuž jste unikli.“

Je skutečně na pováženou soudit činy a postoje lidí, pokud jsme s nimi nežili stejnou dobu a nebyli vystaveni stejným zkouškám, opatrně tedy s morálním odsudkem. Udělení státního vyznamenání je ale nutné pečlivě zvážit. Posoudit význam oceněného, jeho dílo i životní cestu.

Nemá snad být nositel takového ocenění příkladem ostatním? Je takovým vzorem Karel Sýs? Básník, který zpíval, když ostatní byli umlčeni, donuceni k emigraci či žalářováni? Poeta, který líbal okupantovu holínku a pěl ódy na jeho karabáč?

Zdá se to být poněkud patetické? Tak tedy stručně a fakticky: od roku 1969 do roku 1989 vydává Sýs jedenáct básnických sbírek plus výbor z díla. Kolik veršů vydal Ivan Diviš, Karel Šiktanc, Ivan Martin Jirous či Ivan Wernisch?

Samuel Beckett se ptá: „Spal jsem, zatímco ostatní trpěli?“ Karel Sýs se tak neptá… Oblíbeným argumentem je, že není radno umělce kádrovat. Jedna věc je poezie, druhá občanské postoje. Přibližně v tomto smyslu se vyjádřil nově jmenovaný ministr kultury Antonín Staněk.

Je nesporně dobře, že panu ministrovi při četbě Ezry Pounda nevadí, že tento světově uznávaný básník byl podporovatelem fašismu a antisemitou. Pound - tento poetus magnus moderní anglické literatury - stvořil obrovské dílo. Jeho básnický cyklus Cantos nemá v novodobé poezii  obdoby, Elliotova Pustina by se bez něj nestala jednou ze zásadních básnických skladeb dvacátého století, jeho teoretické i překladatelské dílo je objevné a úctyhodné. Napadlo by ale někoho dekorovat Pounda americkou prezidentskou medailí svobody? Nikdy. Nikoho.

Louis-Ferdinand Celine byl jedním z největších francouzských romanopisců, ale stužku Čestné legie by nemohl dostat ani ve snu.

Přirovnávat Sýse k těmto velikánům světové literatury je nepatřičné a ani jeho dílo nesnese takové srovnání. To je samozřejmě nesporné. Je ale zároveň nesporné, že je něco shnilého ve způsobu, kterým Česká republika slaví sté výročí založení Československé republiky, státu, na jehož tradice by chtěla navazovat a od nějž odvíjí svou identitu.

Zakladatele tohoto státu Tomáše Garrigua Masaryka se komunisté vehementně snažili vymazat z paměti, jeho sochy byly skáceny, zmínky o něm zapovězeny. Básníka, který s takovou praxí souhlasil a svým veřejným i uměleckým působením ji podporoval, nyní parlament republiky navrhuje ke státnímu vyznamenání, jež bude uděleno v den vzniku této republiky. Zní vám to paradoxně? Absurdně? Nepochopitelně? Mně ano.

Jedno z hesel listopadu 89 bylo: Nejsme jako oni. Obávám se, že už to neplatí - jsme jako oni.

Spustit audio
autor: Michal Dočekal
  • Kultura
  • Komentář