Město a Krajina. Proč máme strach ze změn?
Rozhovor s urbanisty k tématům říjnové konference z cyklu „Principy plánování evropských měst“, pořádané v říjnu 2017 v rezidenci primátora hlavního města Prahy připravil Jan Trejbal.
O otázkách diskutovali urbanisté Peter Gero z Hamburku, autor Metropolitního plánu Roman Koucký, Eva Červinková z Kanceláře Metropolitního plánu IPR, a pořadatelé konference Pojetí krajin v plánu města, architekti Josef Smutný a Martin Kloda.
Proč má být územní plán flexibilní? Jak se za posledních 40 let proměnilo plánování měst v Evropě?
V úvodu diskuse o přístupu ke krajinám v plánování města říká architekt Roman Koucký, autor připravovaného Metropolitního plánu hl. m. Prahy: „Mým celoživotním cílem je udělat plán tak, aby byl stabilní a flexibilní a aby tato dvě slova, která zdánlivě stojí v protikladu, dodala teprve v synergii plánu správnou kvalitu. Plán města je stabilní právě v tom, že je flexibilní. Protože když plán není flexibilní a musí se neustále měnit, stává se nestabilním“.
„Strategie rozvoje města je v plánu obsažena skoro neviditelně. Podobně jako u deskové hry je plán plochou na které se hraje, strategie říká, buď tam, nebo tam,“ říká o nově připravovaném plánu a jeho roli pro město Praha Roman Koucký.
K nutnosti nastavení nového způsobu plánování měst, dodává architekt Martin Kloda: „Společenské změny jsou dnes tak rychlé a intenzivní, že jakékoliv předvídání není vůbec možné. Západ s touto zkušeností pracuje již nejméně 20 let, na základě zkušeností vyvíjí jiné typy plánování a průběžně pracuje na proměnách legislativy, která plánování ošetřuje. My jsme se svým stavebním zákonem zůstali v 70. letech a upravujeme jen jeho kosmetické modely, zatímco základní princip zůstává nadále bohužel zakotven v socialistickém, již dnes přežitém způsobu plánování.“
Proč má být vymezena hranice mezi městem a otevřenou krajinou?
Roman Koucký vysvětluje, že až do 20. let minulého století byla Praha de facto v hranicích středověkého města a jeho těsně přiléhajících předměstí. Poté nastal překotný vývoj, trvající skoro sto let, který znamenal obrovské rozšíření města do okolní krajiny, zejména rozsáhlou výstavbou sídlišť. Roman Koucký je přesvědčen, že po desetiletích expanze Prahy je potřeba hranici mezi městem a otevřenou krajinou znovu stanovit.
„Koneckonců moje teorie mluví o tom, že urbanismu stačí jenom dvě čáry: jedna, která říká kde je konec města a druhá, která říká, kde je konec veřejného prostranství a kde začíná to soukromé. Pokud se podaří třeba jen tento princip Metropolitního plánu uvést v život, bude to skoro stačit.“
Roman Koucký
Důraz na celospolečenskou a celoodbornou dohodu
O důsledcích problematické legislativy i nutnosti celospolečenské shody hovořil bývalý ředitel plánování a výstavby centrálních čtvrtí Hamburku Peter Gero: „Celospolečenské dohody jsou velice náročné z toho důvodu, že vyžadují určitou dohodovací kulturu společnosti a určitou kulturu spolupráce.“ Právě s nutností vybudovat tzv „high trust society“, neboli společnost, ve které bude možné společenské dohody dosáhnout, má Peter Gero ze své více než čtyřicetileté praxe s plánováním zahraničních měst bohaté zkušenosti.
Gero zdůrazňuje, že nejprve jde o to společnou věc definovat ve všech úrovních, od politické až po voličskou. „Když se bavíme o Praze, nejdříve si musíme říci, co je to město, jaké je chceme mít. Já tomu říkám libreto“.
Proč nás ovládá strach ze změn?
„Dostali jsme se do pozice strachu ze všeho,“ uvádí svůj příspěvek do diskuse předseda spolku Člověk a Prostor, architekt Josef Smutný. Zmiňuje, co ho vedlo k organizování série mezinárodních konferencí: „Na Pražském příkladu vnímám skutečnost, že jsme opustili cestu zkoumání věcí a odvážných zásahů, řešení problémů a výzev, a protože jsem si vědom, že v nějaké míře k tomuto jevu dochází v celé Evropě, byl to pro mne důvod, proč začít komunikovat s lidmi zvenčí.“
Peter Gero doplňuje: „Strach ze změn, to je jedna ze zásadních lidských vlastností. I když je nám jakkoli zle, tak máme strach ze změny. I když celé okolí může mít prospěch, i když dokonce můj pozemek může díky tomu zvýšit svou hodnotu, já nechci připustit žádnou změnu. Přitom společnost musí být schopna určité potřebné projekty prosadit. V mnoha případech se prokáže, na základě zkušenosti, ex post, že to, co odborníci vytvořili, je dobré, i když k akceptaci původně nedošlo.“
Peter Gero apeluje na odbornost a zodpovědnost tvůrců, architektů a urbanistů. Popisuje nebezpečí, když tvůrce, architekt, podlehne tlaku veřejnosti, která očekává převážně průměrná řešení spíše než ta výtečná, inovativní a progresivní. Architekt, který „na objednávku veřejnosti“ začne tvořit architekturu průměrnou, nižší kvality, a to po dlouhá desetiletí, se vystavuje možnosti, že mu veřejnost potom vrací jeho selhání jako argument. „Když jako odborník, třeba na objednávku veřejnosti, udělám něco špatně, zůstává to na mé odpovědnosti,“ dodává.
Participace
Architektka Eva Červinková potvrzuje, že velmi podobné názory, jaké uvedl Peter Gero, sdělují i urbanisté z jiných měst: „Vídeňští odborníci vnímají limity používání participace, tedy velice uvažují nad způsobem a mírou zainteresování veřejnosti do plánovacích procesů, a to zejména s ohledem na měřítko projektu a rozsah území, které svým řešením zahrnuje.“
Například u celoměstských plánů a strategií, které se dotýkají nepřeberného množství různých problematik je stěží očekávatelné, že jedinec, sledující dění svou osobní, úzkou perspektivou, bude obeznámen se všemi souvislostmi, nutnými pro kompetentní rozhodování. Proto jsou ve Vídni celoměstské dokumenty, jako například Koncepce krajiny (zpracovaná v rámci plánu STEP WIen 2025), nezávazným strategickým podkladem, které město dále zpřesňuje a dle nějž dále vyjednává a rozhoduje na úrovni jednotlivých stavebních záměrů soukromých investorů i města.
„Někdy je pro mne participace, pokud se tak velice zdůrazňuje, spíše znakem odborné neschopnosti a alibismu těch, kteří mají za úkol představit nějaký kompatibilní a nosný systém rozvoje města.“
Peter Gero
Kontinuita
„Kontinuita určitých témat má být nezávislá na politických reprezentacích,“ konstatuje Peter Gero a doplňuje, že silná strategie by neměla podléhat změnám. „Ano, mohou přijít korelativy, například jedna politická strana klade důraz na sociální bydlení, jiná na práci s otevřenou krajinou a podobně. Ale to jsou všechno flexibility, které obsahuje a umožňuje územní plán, v našem případě Metropolitní plán. Dobrý plán zvládne tyto proměny priorit absorbovat,“ říká Peter Gero.
„Ale revoluční změny, kdy odvolám ředitele, nebo dosadím někoho jiného, to se v demokratických principech nedělá, to je zásadní chyba,“ doplňuje rozhořčeně Peter Gero a naráží tím na neodůvodněné odvolání ředitele Institutu plánování a rozvoje města, Petra Hlaváčka, ke kterému došlo na podzim roku 2016.
Josef Smutný k tématu kontinuity dodává: „O město, o krajinu se musíme starat stále. Je to nekonečný proces. My Češi máme vlastnost, že k věcem přistupujeme dogmaticky, což ukazuji na příkladu krajiny a památek. Neříkáme péče o krajinu, péče o památky, my říkáme ochrana krajiny a ochrana památek. A tím si stanovíme, že každý náletový strom je vlastně krajina a my ho nemůžeme pokácet. My si tak chráníme svoje památky, že jim nedáme prostor pro konverzi do současných potřeb, škrtíme je, my je vlastně zabijem a ony spadnou.“
Hledat cestu dopředu
Roman Koucký varuje před šířením obav, které se v současnosti kolem výstavby v městech i příprav jakýchkoli plánů objevují. „Přijetí této argumentace je jen rozvinutím ostatních strachů, zmíněných výše. To není přirozený stav, je to znamení, že je nemocná společnost. Ano, určitá skepse je člověku přirozená, ale přirozeností člověka je hledání cesty dopředu! My ale hledáme cestu jenom zpátky a jakoukoli cestu dopředu si apriori zakazujeme. Ale není to tak, že je na tom špatně celá společnost. Na jedné straně je velká mlčící většina, na druhé straně stojí malé křičící menšiny, které vytvářejí strach. Určité reprezentativní skupiny, které po revoluci dostaly mnohem větší moc, než jim náleží, vlastně dělají tu nemoc. Strach ve společnosti.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.