Máte pocit, že za vámi někdo stojí?

Trochu to připomíná jistý temný vtip, kdy muž jde o půlnoci kolem hřbitova, potká stařenku a vyděsí se. A ona mu říká: „To nic panáčku, nebojte se. Já jsem se taky bála, když jsem ještě byla naživu.“

Pocit, že je někdo za námi, vychází z toho, že ve skutečnosti nikdy nejsme sami. Jsme totiž sami se sebou a s tím co by se dalo nazvat náš vnitřní stín. Je to jakýsi náš osobní dvojník, kterého máme v duši a s kterým musíme žít i tehdy, kdybychom se ocitli na pustém ostrově. Sokratés hovořil o tom, že pro pachatele zločinu je nejhorší, že musí být sám se sebou.

Toto jsou ale procesy, které zná každý, kdo se seznámil aspoň s populární psychologickou literaturou. Temného bratra nebo sestru musíme prostě přijmout a nepodlehnout. Je tady ale ještě jedna rafinovanější varianta, totiž když si takový vnitřní stín promítneme do někoho jiného.

Tím projekčním plátnem může být životní partner, známý politik, úspěšný podnikatel, kterého nenávidíme, protože je úspěšný a my tak úspěšní nejsme. Věříme v realitu tohoto obrazu. To samo o sobě ještě nutně neznamená, že by to nebyla pravda.

Problém je v tom mechanismu, že to, s čím zacházíme, není reálná lidská bytost, ale obraz, který jsme si vytvořili ve své hlavě. Někdy se zdá, že jednotlivci i národy by občas potřebovali jakousi velkou terapii, aby oddělili své představy od skutečnosti. Jak se říká v evangeliu, pravda vás osvobodí. Když se osvobodíme od svých představ, které jsme v sobě navrstvili za celé roky, uvidíme všechno takové, jaké to je.

Pak bychom mohli na místě toho pána, co potkal strašidelné zjevení u hřbitova, říci: „To se mi ulevilo, babičko. Už jsem se bál, že jsem si vás jen vymyslel.“