Martin Eden je film, který chce mít svobodnou duši, říká režisér snímku podle knihy Jacka Londona

Čtěte také

Největší objevy festivalů v Torontu a Benátkách jsou zfilmovaný Jack London a debut Shannon Murphy

Režisér, ale také scenárista, producent a kameraman Pietro Marcello se prosadil nejdřív na poli autorského dokumentu, zejména díly Vlčí chřtán a Pelešjanovo mlčení. Jeho filmy jsou oceňované pro jedinečnou atmosféru a cit, se kterým nahlíží do nitra, a často pohnutých životů svých protagonistů. Filmem Krásná a ztracená vstoupil Marcello na pole fikce, ale teprve ve svém posledním snímku Martin Eden podle předlohy Jacka Londona se naplno podřídil konvencím klasického hraného filmu, včetně angažování hereckých hvězd. Luca Martinelli za titulní roli Martina Edena získal cenu pro nejlepšího herce na loňském festivalu v Benátkách, kde se film ucházel o Zlatého lva v hlavní soutěži. Film se objevil na mnoha žebříčcích nejlepších děl roku.

U příležitosti americké premiéry na prestižním New York Film Festivalu vznikl i následující rozhovor pro pořad Reflexe. Celý ho můžete slyšet v záznamu z pořadu, část vám nabízíme i v textové podobě:  

Sledovat vaše filmy je osvěžující zážitek. Od vašeho filmu Vlčí chřtán (La boca del lupo / The Mouth of the Wolf), který mne velmi oslovil, lze ve vaší tvorbě najít určitý vývoj, ale nikdy bych nedokázala předvídat, že se ve svém dalším filmu obrátíte ke knize Jacka Londona. Proč Jack London, proč Martin Eden a proč právě teď?

Román Jacka Londona je o samoucích, o lidech, kteří se učili na ulici a ne ve školách, na univerzitách. Je to příběh muže, tedy mladíka, který se stane mužem, který ke společenskému vzestupu použije vzdělání. Je to naprosto současná postava. To, co Jack London vypráví v Martinu Edenovi, je předzvěstí toho, co se v temných barvách odehraje ve 20. století, jaká bude politika, od Spencera, přes Nietzscheho k Mussolinimu až po Hitlera a všechny katastrofy 20. století. Včetně Stalina.

Můžete pro české diváky, kteří ještě film neviděli, ale znají Jacka Londona (zvláště moje generace s jeho knihami vyrůstala) krátce uvést příběh filmu?

Je to příběh mladého námořníka, který se zamiluje do bohaté dívky. A aby se k ní přiblížil, rozhodne se, že se vymaní pomocí vzdělání ze svého světa, že bude studovat. Ona je do něho zamilovaná, ale pravděpodobně kvůli jeho tělu, kvůli vzhledu. Mezi nimi je strašně velký třídní rozdíl. Jedno přísloví říká „Sytý hladovému nevěří“ a Elena nemůže Martinovi rozumět. Ale nakonec se oba do sebe zamilují, jsou spolu, ale Elena je konformní, představuje si, že se za něj provdá, že povede normální život. A mezitím se Martin seznamuje se socialistickým prostředím, začínají se mu otevírat oči, začíná vidět svět jinak. Ale zároveň tím světem, od kterého se odpoutal, pohrdá...

Z filmu Martin Eden, režie Pietro Marcello |foto: Avventurosa Production

Přenesl jste příběh z Kalifornie do Neapole. Cítím to jako jistou poctu místu, kde žijete. Dokonce vás můžeme vidět v jednom záběru v ulicích města, jak kráčíte za Martinem Edenem…

Šel jsem za ním, aby ho lidé nepředbíhali. Nedělal jsem to z ješitnosti!

Mě to potěšilo a dojalo. Točili jste tedy film za normálního provozu na ulicích?

Ano, všechno je ukradené.

A to přenesení příběhu z Kalifornie do Itálie? Co to pro Martina Edena znamenalo?

Na začátku, když jsme si s Mauriziem Brauccim román vybrali, kladli jsme si mnoho otázek. Vzhledem k tomu, že Itálie je u Středozemního moře, a to moře je jen taková vana, nemáme opravdovou námořní literaturu, nemáme Tichý oceán, nemáme Atlantik, nemáme Stevensona ani Conrada, našimi spisovateli jsou Pasolini, Carlo Levi, Fenoglio, Montale, Saba, Calvino, ale nemáme žádnou literaturu o moři. Moře vždycky přinášelo Itálii jen problémy. Tak jsme se rozhodli, že uděláme Martina Edena tak trochu venkovana, jednoduchého mladíka z Neapole, který chodí po Neapoli, protože Neapol je velmi tolerantní město, které dokáže člověka přijmout. Neapol jsme zvolili taky proto, že já jsem z Neapole a mít ve filmu Neapol je pro mě nejjednodušší. Já jsem totiž taky producentem filmu. Tak jsme z Edena udělali italskou postavu, i když jsme ve filmu ponechali mnoho prvků z románu.

Z filmu Martin Eden, režie Pietro Marcello |foto: Avventurosa Production

Byly v knize nějaké prvky, které jste do filmu záměrně nezahrnuli? Či něco, co by do vašeho filmového zpracování nezapadalo?

Ne, ne, všechno záviselo na rozpočtu. Všechno je bohužel spojené s finančními možnostmi filmu. Ve filmu se nikdy nedostanete na úroveň románu, román má v sobě něco, co mu dodá spisovatel, může si do něj dát cokoliv se mu zachce, stejně jako to má báseň nebo hudba. Film je kolektivní dílo, které je podmíněno finančními možnostmi. Tak jako každá jiná forma užitého umění.

Neukotvenost v čase je pro mne jedním z největších požitků z vašeho filmu. Tento aspekt mu dodává jak nadčasovost, tak i pocit, že se může odehrávat kdykoliv. Je v něm zároveň minulost i současnost. Může se odehrávat klidně i teď. Je historický i současný. Je hravý v používání těchto elementů. Například se mi líbilo, jak se to projevilo v kostýmech: aristokraté byli vždy oblečení staromódně, kdežto Martin Eden by se ve svých šatech mohl objevit kdykoliv během 20. století. Mohl byste nastínit, co vás k tomu vedlo?

Zase je to spojené s rozpočtem. Chtěli jsme projít celé 20. století, od začátku až do dnešní doby. Film je taky dost svobodný, protože producentem jsem byl já, a tak jsem si mohl dovolit riskovat. Riskovali jsme hodně, film není dokonalý, ale je to film, který chce mít duši, není to anglosaské dílo, není to strukturalistické dílo, není to film udělaný od stolu, nikdy jsme nebyli v komfortní zóně, pořád jsme byli mimo komfortní zónu. V tom smyslu, že jsme si mohli dovolit udělat chybu, stejně jako hrají fotbal Brazilci. Hráli jsme pořád mimo hřiště. Nedělali jsme si starosti s tím, že se filmem chceme zalíbit divákům a kritikům. Říkali jsme si, že uděláme film, který bude zároveň pro lidi a zároveň experiment. Nechtěli jsme ale film pro střední proud, většinový [buržoazní] vkus.  

Z filmu Martin Eden, režie Pietro Marcello |foto: Avventurosa Production

Všechny vaše filmy mají jedinečnou vizuální strukturu. Jste věrný natáčení filmů na filmový materiál. To vám kromě jiného dovoluje hladce začlenit do filmu archivní záběry – což je metoda, kterou jste zatím použil všude. U dokumentárních filmů to je častá metoda, ale u hraných, narativních filmů to je poměrně unikátní přístup. Mohl byste tento koncept přiblížit?

Použil jsem archivní materiály i ve svých jiných filmech... ale není to můj výmysl používat archivní materiály v narativním filmu... technika je podobná jako u mých jiných filmů, Vlčí chřtán, Crossing The Line, použil jsem svůj osobní filmový archiv, když jsem v Rusku natáčel Pelešjanův portrét. Měl jsem stejný přístup jako u těchto filmů, pro mě v tom není rozdíl [jestli se jedná o fikci nebo dokumentární film]...

Vy jste si celý film také snímal jako kameraman. Proč?

Je to pro mě radost, dělám to pro potěšení, pro radost z filmu. Mám doma i temnou komoru, sám vyvíjím a skenuji některé své amatérské filmy. Mám svou firmu a společně s mým dlouhodobým asistentem pracujeme s filmovým materiálem pro radost. 

To, co dělám, musím cítit jako potřebu, nutnost. Jako privilegovaný jsem se nenarodil, ale dnes určitá privilegia mám. A kladu si morální otázky. Myslím si, že film je dnes stále ještě velmi mocným nástrojem. A myslím si, že mým úkolem, mým posláním je točit pouze filmy, které jsou nezbytné, a dokud budu mít nápady, dokud budu cítit potřebu, budu filmy dělat. A pak, pak se budu věnovat učení, budu učit mladé lidi, protože mladí jsou naše naděje.

Z filmu Martin Eden, režie Pietro Marcello |foto: Avventurosa Production