Fellini 100. Básník a klaun italského filmu slaví velké výročí

8 fotografií

Filmy Federica Felliniho, rodáka z provinčního Rimini, jsou bytostně spjaté s jeho vlastními životními osudy a viděním světa. Fellini si sám psal scénáře a kreslil karikatury i skici, které určovaly estetickou stránku jeho snímků. Ty ho také původně přivedly ke kreslení plakátů pro lokální kino a posléze i ke spolupráci s Robertem Rosellinim a k filmu Řím, otevřené město (1945), ke kterému psal scénář. Začínal tak spolu s dalšími tvůrci slavné neorealistické etapy italského filmu. 

Federico Fellini|foto:zdroj: Library of Congress, Walter Albertin

Smysl pro pouliční rej a populární show stejně jako pro modernistické obrazy

Klíčovými prvky Felliniho tvorby byly (i tzv. pokleslé, pouťové) podoby zábavy a show a osobního prožitku z ní, ale jeho filmy obsahují reflexi tvůrčího procesu a práce a působení médií. A také jistou tendenci k nostalgii. Stejně tak ho formálně charakterizuje časté upozadění kauzálního, kontinuálního vyprávění ve prospěch volněji svázaných kapitol, scén a výtvarně pojednaných obrazů, které spojuje daleko spíš jednotná emoce než narace.

Satyricon (1968), režie Federico Fellini|foto:Profimedia

Základním kánonem je podle Jaromíra Blažejovského z Masarykovy univerzity pětice Silnice (1954), Cabiriiny noci (1957), Sladký život (1960), Osm a půl (1963) a Amarcord (1973). Zároveň, jak říká ve vltavskému pořadu Reflexe, se podle něj dnešní generace filmových studentů vztahuje k Fellinimu mnohem chladněji, poněkud jako k povinné četbě.

Od hříšného Říma k historické sci-fi

Sladký život je film, který měl zpočátku povahu velkého domácího skandálu, ale nakonec měl oslnivou premiéru v Cannes a následně se stal legendou, která má stále velký vliv na životní styl, pověst a statut Říma, názvy lifestylových časopisů i celosvětový slovník. (Jeho vedlejší postavou je totiž bulvární fotograf jménem Paparazzo.) Není ale oslavou hédonismu, neboť novinář, hlavní postava filmu, je ztracený v soukolí světa, do kterého se vrhl. Osm a půl je jedním z klíčových děl modernistického filmu prolínající vnitřní svět se světem vnějším. Satyricon je Felliniho adaptace Petronia, režisér sám k němu v rozhovoru řekl, že to, že nemá s předlohou moc společného, bere jako poklonu, ne jako výčitku. A že dílo bere jako svůj „pokus o historickou science-fiction“.

La strada (1954), režie Federico Fellini |foto:Profimedia

Zkouška orchestru (1978) je Felliniho satiricko-politický film, pokud uchopit ducha doby a její obavy. Na zkoušce orchestru, který je sdružený v odborech, v něm dojde ke vzpouře proti dirigentovi. Film je reflexí pohybů společnosti v dekádě následující po roce 1968.